Černobyl - díl 1. První minuty v zóně

                V roce 2012 jsme s kamarády zamířili do Černobylu. Naše cesta autem vytýčila jako cíl město Kyjev, které jsme považovali za vhodné místo pro naše ubytování a lokalitu pro dovolenou, kterou jsme chtěli na Ukrajině strávit. Po týdnu relaxace a poznávání zajímavých míst v Kyjevě, jsme se dopravili k hlavnímu nádraží, jehož zevnějšek je mimochodem jeden z nejkrásnějších, který jsem kdy viděl (především v noci). Ačkoliv řadím návštěvy Ukrajiny mezi své největší zážitky, které jsem chtěl prožít na vlastní kůži i z důvodu psaní knihy Nataša, Černobyl je prostě něčím zvláštním a mimořádným.

                Nasednutím do autobusu jsme společně s dvěma českými kamarády byli postupně vtahování do tak zvláštní nálady z okamžiků, kdy uvidíme místa, která jsme sledovali na fotkách a dokumentech. Všichni lidé v autobuse, prakticky ze všech koutů světa, prožívali to, co my. Cestou do radioaktivní zóny nám k tomu pomáhal přehrávaný dokument Bitva o Černobyl. Na palubě byl s námi i muž, který nám povídal, že pomáhal při odklízení trosek v době katastrofy. Bohužel si na jméno toho člověka nevzpomínám, což je asi trošku ostuda, protože je to údajně i spisovatel…
                Autobus překonával vzdálenost zhruba sto třicet kilometrů a jel na sever od Kyjeva do lokality, kde se 26. dubna 1986 téměř zastavil čas a zasadil celému světu šokovou ránu. Nejvážnější jaderná katastrofa všech dob ukázala světu, jak malými pány jsme vůči přírodě. A jak jsme na tom vůči ní teď, ukazuje aktuální příroda, která se neskutečným způsobem dokázala postavit na nohy a demonstrovat, že toho ještě hodně nevíme. Tehdy asi málokdo tvrdil, že radiační zóna bude překypovat životem. V okolí města Pripjať jsme zahlédli několik druhů zvířat, mezi nimi se zeleněmi proháněly divoké koně. Živí tvorové se „naučili“ přežít v jaderném pásu a paradoxně jsou to asi lepší podmínky než po boku člověka.

                Okolo Černobylu a vybuchlého reaktoru čtvrtého bloku se nachází radiační zóny, jejichž vstup je předurčen městu Dytyatky přibližně třicet kilometrů jižně od města Pripjať. Rozmanitý dozor nad hranicí areálu duchů jen zmrazí krev v oběhu, protože rovná silnice vede do jiného, již lidmi neobydleného světa. A jak se kola autobusu zastavují hlavně před výjezdem ze zóny, musí všichni přejít pomyslnou čáru pěšky a prokázat na speciálním měření, že nejste vy ani vaše věci infikovány radiací. Pokud by se to stalo (nikdo takovou smůlu z naší exkurze neměl), budete se muset podrobit jisté „očišťující“ proceduře, případně se vzdát vašich věcí napřímo, což při vjezdu do zóny deklarujete svým podpisem, že taková situace může klidně nastat.

                Návštěva Černobylu neznamená pouze elektrárnu a město Pripjať, ale už v prvních minutách krůčky povedou skromnými vesničkami na okraji radiačního prstence, do kterého jste právě vlezli. Zde se doslova probudí váš dozimetr, který při kontaktu s mechem nebo houbou začne varovně signalizovat, že vaše nohy se nacházejí v ionizovaném moři, jež svou děsivou měrou vyhnalo původní obyvatele. Co však děsí vás a rozkmitá dozimetr, je jen pouhý pozůstatek toho, co v roce 1986 mnohonásobně převyšovalo dnešní hodnoty a co na tehdejších video záběrech tvořilo neustále mizící a znovuobjevující se skvrny. Až taková silná dávka záření tenkrát zakryla tohle okolí.

                Stav chatrčí odpovídá poslednímu dni, kdy nad nimi ještě vládl člověk. A když si odmyslíme již hnijící podlahu, děravou střechu nebo neskutečně husté polštáře prachu, prakticky to vypadá, že jeho majitel si jen odskočil. Kniha leží nedočtená na posteli, nádobí je vytaženo… Lidé odešli ve spěchu a s nadějí, že se brzy vrátí. Jak se opak stal pravdou, můžeme vidět na celé zóně okolo Černobylu i dnes. Oni se nevrátili. Černobyl byl navrácen přírodě…

Pokračování příště :-)