Když jsem se v září 2012 vypravil s kamarády na Ukrajinu a do
Černobylu, ani náhodou jsem nečekal, že se do této země vydám
v následujících třech letech ještě patnáctkrát. Věci vzaly lehký spád a
já na Ukrajině zavítal do několika měst a vesnic. Pro mě největší
životní zkušenost, kterou asi nic nepředčí, je sblížení se s tamní
mentalitou. Od dob, co tam jezdím, nedám na Ukrajinu dopustit.
Tento článek může navazovat na mé postřehy z Ukrajiny, které jsem spojil s knihou Nataša
Ve svém románu Nataša
sice popisuji vesnici Chomutec v Žytomyrské oblasti, nicméně před
několika dny jsem dvakrát navštívil vesničku Vyshnyaky, která je
vzdálená zhruba šedesát kilometrů jihozápadně od Kyjeva.
 |
| Vlakové nádraží Vyshnyaky – typicky nikdy nekončící vzdálenost mezi zastávkami |
Pokud chcete poznat obě tváře Ukrajiny, měli byste kromě města zvolit
pro svou cestu i nějaký ten venkov. Při pohledu na průzračná a žlutá
pole pod modrými nebesy se rázem vyjasňuje smysl ukrajinské vlajky.
 |
| Krásná louka pod modrou oblohou – symbolika ukrajinské vlajky a národní hrdosti |
Lidé sice z naší perspektivy možná vypadají chudě – jejich domy jsou
někdy až polorozpadlé barabizny, avšak příroda obléhající lidská stavení
a silnice netají své skutečné bohatství. Lidé z venkova, a je jedno,
jestli se bavíme o Chomutci, Vyshnyaky nebo jiné vesnici, hospodaří na
svých zahradách a farmách, jejichž plody jezdívají prodávat do větších
měst.
 |
| Mezi lidmi a přírodou se skrývá vskutku nefalšované bohatství |
Nebo samozřejmě se za práci dojíždí. Mohlo by se zdát, že cena vlaku
třeba z Kyjeva do Vyshnyaky vyjde na asi deset hřiven, což je
v momentálním kurzu okolo patnácti korun, je nanejvýš směšná. Ovšem
pokud obyvatelé zde mají svůj čistý příjem v nejlepším případě tak dva
tisíce korun (na výjimky)? Pokud je tento odhad blízko pravdě, pak si
tady žádnou vtipnou kaši neservírujeme.
Téměř výhradním způsobem dopravy do těchto tajemných, ale přesto
krásných, ukrajinských zákoutí jsou elektrické vlaky (Ukrajinci tomu
říkají „električka“). V mnohých jiných místech jsou vzdálenosti
zkracovány pochopitelně autobusem nebo “Maršutkou“ (minibus).
Když jsme s přítelkyní dojeli do Vyshnyaky, ihned jsme zabloudili.
Nebylo by však pravé Ukrajiny, kdyby svou pomoc nenabídla místní
důchodkyně. Co mne příjemně překvapilo, byl fakt, že paní mluvila
plynule Ukrajinsky, s čímž se na Ukrajině setkávám spíše smíšeně.
Nakonec i Kyjev je totiž velice silnou rusky mluvící komunitou. Stará
paní potvrdila to, s čím se na Ukrajině setkávám běžně: nevím proč, ale
Čechy tu mají prostě rádi. Ochotná stařenka spustila svůj příběh o tom,
jak nás (spletla si rok) v roce 1966 nebo 1967 napadli a okupovali.
Povídala, že před onou invazí jezdili Češi na Ukrajinu poměrně často, o
čemž vyprávím i ve své knížce, ale během okupace jsme již ztratili zájem
a ji to nepřekvapuje.
K ukrajinským vesnicím sice patří chudoba, ale rozhodně se k tomu
neřadí hlad. Co se mi na mentalitě zdejších, venkovských, lidí opravdu
zamlouvá? Pochopil jsem, že nesklizená pole berou jako dar přírody. Ve
svých podmínkách jsou tito lidé zvyklí tvořit si zásoby potravin pro
doby, kdy slunce hospodárnou půdu svými paprsky neohřeje. A k té
chudobě, copak člověk potřebuje drahé oblečení, luxusní barák nebo
výstavní auto k tomu, aby byl šťastný? Především Ukrajina mne změnila
natolik, že odpovím jasně NE! Nepotřebuji oblečení za tisíce ani dům,
který mi budou všichni okolo závidět, abych byl bohatým. Asi by se ze mě
stal jen ničeho nedocenitelný boháč.
Co je na ukrajinských venkovech trochu riskantní? Možná to jsou vaše
ústa, která lehce prozradí, že jste cizinec. Nebojte se však rizika
„prozrazení,“ protože ukrajinský venkovský lid je velice přátelský. Je
jasné, že pokud ukradnete sedlákovi slepici, auto nebo dceru, že se
s ním asi nespřátelíte – ne že bych to měl vyzkoušené, ani nedám ruku do
ohně za to, že vám nehrozí riziko, aby mne pak někdo nežaloval, že tu
někomu dávám rady a garantuji bezpečí v ukrajinských vesnicích. Docela
si však po zkušenostech z Ukrajiny, které mám, troufnu odhadnout, že
pokud dáte najevo svou státní příslušnost, budete v pohledu venkovanů
tak trochu exotem, protože turisté na ukrajinské vesnice normálně a
zkrátka nejezdí. Z tohoto důvodu, i když je to můj subjektivní názor, se
snažím „zapadnout“ mezi ostatní a tím exotem nebýt.
Pokud chcete zažít styl ukrajinského života, alespoň na chvíli,
doporučuji se vydat do nějakého města a poté vlakem dojet téměř
kamkoliv. Vrátit se vlakem zpět do města zase není takovým problémem.
Nicméně ukrajinské vesnice jsou často nesmírně protáhlé a pro takovou
návštěvu by se hodilo spíše kolo. Autem se nemusíte dostat všude kvůli
místy špatnému terénu. Pro takový zážitek se klidně může hodit i
Ukrajina Zakarpatská, která není z Česka daleko. Pokud tak učiníte,
doporučuji navštívit vzdálenější Lvov, který za pohled určitě stojí.
 |
| Typické stavby v ukrajinských vesnicích |
Venkov je dobrá alternativa proti v létě rozpáleným městům. Současná situace je na Ukrajině poměrně vypjatá a blízko vesnic se tu a tam nacházejí vojenské základny. Jelikož se nyní Ukrajina cítí ohrožena Ruskem, jsou tato zařízení velice aktivní. Například u vesnice Vyshnyaky je nedaleko vojenské letiště. V jeden den nám nad hlavami svištěly stíhací letouny, které téměř česaly korunky stromů v lesích, jak byly nízko. Ohledně ubytování jsem kdysi slyšel, že pokud zaklepete u domu na venkově, tak vás pohostí. Samozřejmě za nějakou tu minci, ideálně v Dolarech. No, já bych tomu sice možná věřil, nicméně to nedoporučuji, stejně jako bych nezkoušel podplatit tamní policii, protože i když je korupce v této zemi velmi vysoká, pokud máte štěstí jako já, tak určitě narazíte na jednoho neúplatného z mála.
Ukrajinský venkov je místo, které více než jiné spouští tok mých
myšlenek a já si vždycky v jejich závěrech pokládám stejnou otázku:
„copak my žijeme tak těžce?“ Pořád slýchám z různých stran (a byl jsem
stejný), že žijeme špatně a máme to těžké. Netvrdím, že žijeme pohodovým
životem, protože si to ani nemyslím, ale lidé tam, za hranicemi na
východ, žijí v podmínkách podstatně ztíženějších a oni si nad nimi
nepobrečí. Berou život takový, jaký je. A i z mála toho, co mají, na vás
nezapomenou a chtějí být dobrými hostiteli. I v těchto koutech
Ukrajiny, i když jsou tyto kouty v noci tmavší ale přes den barevnější,
jsou obyvatelé vedle své skromnosti pracovití a důmyslní.
A na závěr: proč tak moc podporuji Ukrajinu? Za dob od Sovětského svazu
se tady moc nezměnilo. Ta bída na Ukrajině je důsledek vládnutí elit
z Kremlu, pro které nebyla Ukrajina nikdy dosti vzácná. Korupce se
v této zemi rozrostla svévolně jako houby po dešti. U málo placených
lidí se snažím pochopit, že berou úplatky – policisté, průvodčí ve
vlaku… Ukrajina potřebuje investice do své ekonomiky, infrastruktury a
vzdělání. Moskva nepřinesla nic pozitivního, ten ekonomický rozdíl mezi
Ukrajinou a námi je z velké části ruským rukopisem, i když mnoho
problémů si Ukrajinci vyrobili sami. Evropská unie si své peníze hlídá,
aby se investovaly skutečně tam, kam je potřeba. Můžeme být skeptiky,
ale podívejte se jen v ČR – cyklostezky, zateplení škol, opravy silnic –
mnohdy tam vidíme vlajku EU. Nevybízím k fandění EU nýbrž k pokoře. Na
základě toho, co jsem na Ukrajině viděl, jen přemýšlím, co může být pro
Ukrajinu vhodné. A pokud se rozhodla „odpoutat se“ od Ruska, pak musí
sama vědět, proč to dělá. A postavit se Rusku, to vyžaduje skutečnou
touhu po změně. Proto si myslím, že v tom Ukrajině musíme pomoci…