Kroky mezi mřížemi budí pozornost vězněných. Uzavřené
dveře, aby nebylo kam utéct. Vydatné příděly potravy a vody pravidlem
číslo jedna a určené cestičky, kde se návštěva může pohybovat číslo dva.
Okolo areálu až na silnici na strmém kopečku nic není, jen louky, řeka,
trochu dál možná lesy. Tichem obklopené místo a kamera nad přístupovými
vraty. To není popis vězeňského komplexu, tady vyprávím o psím útulku
v Kopřivnici. V průmyslovém městě, kterému s budováním jména pomohl
velikán Tatra, avšak dnes symbolem několika industriálních podniků,
vyrostl v části Vlčovice útulek pro opuštěné nebo nechtěné čtyřnohé
lidské kamarády. Ať už o Kopřivnici nebo jiném, popis se bude podobat
více útulkům. Jak moc jsem tam začal chodit, proč a jak je to prospěšné?
Když váš pes trpí vážnou nemocí a k tomu se nasbírají
další nebezpečné choroby, zvážíte možnosti a pokročilejší věk vašeho po
necelých třinácti letech už rodinného příslušníka, nejeden přitom uroní
slzičku. Bolestivé nemoci vedou vašeho pejska po cestě utrpení a
mučení. Jen vy máte šanci tuto cestu ukončit nebo prodloužit. Pohled do
utrápených očí vašeho psa vás ale mnohdy přiměje, že máte možnost učinit
laskavost, která tomu utrpení učiní přítrž, i když naděje jistě umírá
poslední. Skrze úvahy o těch šancích a věku pejska jsem mému čtyřnohému
příteli řekl sbohem. A rozhodnutí jedno z nejtěžších v životě, možná
vůbec to nejsložitější ze všech. Uznejte sami, kolikrát v životě
rozhodujete o něčí smrti?
Rozloučení se s pejskem po chvíli ale znamená, že již
nemáte povinnost každodenních procházek a častých výletů do lesa, jak
sám o sobě já ve Frenštátě pod Radhoštěm zbožňuju. Není nutnost se
procházet kolem řeky a házet do dálí klacky, které mi náš pes stejně
nikdy nepřinesl. Když už tento pocit hlodá vaší mysl, musíte zvážit
pořízení nového psa nebo dělat něco jiného. Byť mám pejsky rád, sám jsem
si dalšího ještě nepořídil, ačkoliv do budoucna s tím určitě počítám.
Když už schází společnost psů, dostal jsem nápad
navštívit útulky pro psy v nedaleké Kopřivnici. Obrněn rozhodnutím, že
nedopustím, abych ze soucitu nějakého pejska vzal domů, jsem se tam
vypravil. První, co jsem tam zažil, popisuji v prvních řádcích tohoto
článku a je asi zbytečné, abych se k nim vracel. Opuštění psi, které
„lidé“ často nechali na pospas osudu, mohli žít v naději, že se zase
někdo zahledí do jejich nevinných očí a poskytne jim nový, lepší domov.
Pokud odeberete z útulku jednoho z těch zvířat, pomůžete jednomu z nich a
bezesporu uděláte šlechetnou věc. Já ale začal přemýšlet o věci jinak.
Když bych naučil pejsky něčemu novému, třeba jen sedni, lehni, dones,
budou mít větší šanci se z těch rezavých mříží dostat, protože jedinci
chodí do útulku pejsky venčit. Mezi těmi lidmi je i několik, co samo
zvažuje někoho si vybrat.
A tak jsem z počátku začal a ne vždy jsem u toho
vydržel. Teď jsem spíše na to zanevřel a de-facto ve svém záměru sám
selhal, ale netrpím kvůli tomu ani trochu. Několik dnů jsem se v útulku
věnoval malému pejskovi, jehož jméno bylo Ludvík a měl neskutečně rád
piškoty – mnohem více než ostatní jeho druzi. Ludvík rychle pochopil, že
když udělá něco, co po něm chci, dostane odměnu v podobě piškotu. U
učenlivého psa však byla objevena zákeřná nemoc a on v dočasné péči,
kterou mu zajistilo sdružení Pomoc psům Novojičínsko,
podlehl. Celkem rychle jsem dozrál k přesvědčení, že člověk, který
uvažuje o pejskovi z útulku, promine, pokud nebude umět všechno. Navíc
ani nebyl, není a nebudu mít časový prostor a možnosti se věnovat
jedincům natolik, abych pejsky z útulku vycvičil.
Po čase se návštěvy útulku u mne staly občasnou
činností, při které si beru pejska na vodítko a chodím se projít. Jsem
navíc hodně rád, když vidím děti, jak si samy našly čas a hlavně chuť
k tomuto areálu taky dojít pěšky nebo na kole, aby strávily pár svých
chvil ve společnosti nechtěného zvířete, které nikoho nemůže považovat
za svého pána a jehož domov měří jen pár čtverečních metrů.
Návštěvy útulku jsou něčím zvláštním. Není to
povinnost a přitom ani ne hobby. Možná je to od každého trochu, protože
zvláštnost pocitu vyběhaného psa, kterého jste na chvíli vzali
z uzavřeného kotce je nesmírně radostná a živá vzpomínka, ke které se
rád v rámci možností vracím.
Pokud se neumíme chovat slušně ke zvířatům, jak bychom mohli být štědří k lidem?