Ještě jsem zažil virtuální dobu kamennou. Rozdíl mezi dneškem a patnáct let starým včerejškem je vysoký

Jak se díváte na dnešní dobu, které dominují internet a dotykové displeje? Jako člověk poměrně mladý jsem však moc rád, že jsem zažil ten určitý čas spojený s dobou „kamennou,“ kdy jsem chodil ven s kamarády, v zimě jsme bruslili, váleli jsme jeden druhého ve sněhu, nebo jsme zkoušeli pevnost ledu v řece (na vlastní nohu). Dnes nic z toho děti nedělají – ano, chybí jim to podstatné – zima se vším všudy. Dnes, těsně po Vánocích, o sněhovou vločku jaksi nezakopnete. Jediné zasněžené místo vidím na hoře Radhošť vypínající se vysoko nad Frenštátem… Ale o tom má další moudra zabalená v tomto příspěvku nejsou.

Jak tak přemýšlím, předpokládám, že mnoho ratolestí našlo pod stromkem s baňkami v onen „magický“ den nové tablety, mobilní telefony, možná i počítače. A já jsem celkem přesvědčený o tom, že mnoho z těchto dětí dá přednost virtuálnímu řádění před venkovní lítačkou. Vlastně už ani není výjimečné, že malé děti (řekněme tak deset let a více) si zakládají profily na Facebooku a nikdo za to zkrátka nenese žádnou zodpovědnost. Když to dítěti zakážete, založí si ten účet bez vašeho vědomí. Když mu to zase povolíte, budete jen doufat, že vás alespoň občas do svého sociálního světa, který v mžiku může přejít z virtuálního do reálného, nechá nahlédnout. Je jasné, že Facebook jako společnost dá od veškeré zodpovědnosti ruce pryč, vždyť dítě samo udá vyšší věk, aby jej systém pustil v registraci o krok dál. Začarovaný to kruh…

Šlo to i bez počítače. Který asi jsem já?

Jsem velmi rád, že my jsme v našem dětství nic na síti nesdíleli, netweetovali jsme, ani jsme neyoutubeřili a užívali si jeden druhého – tak nějak naživo. A šlo to i bez lajků nebo smajlíků. Nechci kritizovat dnešní dobu víc, než si snad zaslouží, pouze vidím ohromný rozdíl mezi tenkrát – podotýkám před zhruba patnácti lety, kdy jsem dětství zažíval já, a nynějškem. Ten rozdíl, asi uznáte sami, je vysoký. A trochu se obávám, co bude za dalších patnáct let, kdy nás nepsaná povinnost být v informačním toku vždy dostupný, dostihne ještě více.

Naštěstí mi stačí se podívat na sídliště blízko našeho domu a uvidím tam děti hrát hokej - odradí je snad jen déšť, ale jinak ať je sucho nebo mokro, hrají. Dětská pískoviště také úplně nezejí prázdnotou – naštěstí. Takže se nějací dětští „hrdinové“ hrající si venku, najdou. Ale vsadím se, že mnoho z dětí je pořád online, kdykoliv vás napadne. Co se naopak nezměnilo? V televizi stejně jako před patnácti lety hraje Mrazík…

Nechcete si přečíst mou e-knihu První poločas?