Jsou tak zářivé, jsou tak jasné, jsou jich kvanta. A ještě více. Koho občas nefascinuje pohled upřený tam nahoru, tam do toho nekonečna s rozesetými hvězdami. Je tam ještě někdo takový, kdo se dívá na oblohu a přemýšlí, jestli kolem nějakého z těch svítivých objektů rotuje planeta podobná té naší? Pokud ano, pokládají si její obyvatelé stejnou otázku? „Jsme tam sami?“ Převratná by byla odpověď, ať už „ne,“ ve vesmíru nikdo jako my není, nebo „ano,“ někde tam v té černočerné tmě je i někdo další. Škoda jen, že jasné rozhřešení nemáme a možná ani nikdy mít nebudeme, ale kdo ví. Vesmír je moc velký a my zase tak malí. Lidstvo v porovnání s vesmírem samotným není ani kapka v moři. Nejsme nic, přesto jsme výjimeční v drobném jezírku, které už známe – nenalezli jsme žádný jiný život než ten na té naší krásné modré planetě překypující životem. Své pohledy mácháme v onom jezírku, ale za „rohem,“ pár světelných let opodál, je ještě pořádný oceán. A ten čeká, až se do něj ponoříme a objevíme nové záhady, které se pokusíme rozplétat. Věda se posunula od dob Keplera nebo Štefáníka o skutečný parník kupředu, ale v hledání života ve vesmíru se pořád nacházíme na startovní čáře. Jednou nohou zcela určitě.
Kdesi v tom obrovském vakuu obýváme náš domov a už nějakou řádku let jsme jedno velké ucho i oko šmírující vesmír. Sledujeme jej dalekohledy, posloucháme anténami. Navíc zkoumáme tělesa mimo Zemi. Sbíráme a převracíme kameny na tajemné pláži. Ačkoliv jsme ve výzkumech pokročili, stále o životě ve vesmíru jen filozofujeme. Náznaky máme, důkazy ne. Meteority spadlé na povrch Země napovídají, že základní stavební kameny pro vznik života se v kosmu mohou nacházet ve velkém měřítku, takže by život u nás nemusel být až tak výjimečný. Ale, kde nic tu nic. I o těch nápovědách jsou pochybnosti. Meteority spadlé na Zemi mohou být kontaminovány od nás. A jsme zase na začátku. Kde je pravda?
Se zrodem rozhlasového a televizního vysílání jsme navíc odhodili svou němotu a v temném prostoru jsme jakási uřvaná točící se koule. Televizní i onen rozhlasový signál putuje kosmem a překonává obrovské vzdálenosti. Právě se nachází několik desítek světelných let od nás. Vyspělejší mimozemská civilizace jej určitě zachytí, až se k ní dostane (a pokud taková civilizace ovšem existuje).
V podstatě se tam „nahoru“ dostávají projevy našich prezidentů nebo songy mistra Karla Gotta… Nepozastavili jste se nad tím někdy? Jsme v tom ohromném prostoru, o kterém víme dost, přesto tak strašně málo, sami? Existují civilizace, které zrovna tak hledají nás jako my je? Existuje tam někdo, kdo o nás třeba už ví? Co by se dělo, kdybychom našli alespoň primitivní život v jiném koutě vesmíru než na Zemi? Co by to udělalo s lidstvem, kdybychom zjistili přítomnost vyspělých mimozemšťanů blízko nás a se schopností nás vyhladit? Byli bychom konečně, poprvé v historii lidstva, na jedné lodi? Byli bychom schopni bojovat po jednom boku proti společnému nepříteli nehledě na naše etnické rozdíly? Nebo by nastal chaos a lidstvo by se zničilo samo ještě dříve, než by mimozemská puška vyslala první náboj?
Ať už tak či onak. Voláme skrze kosmický telefon, který vyzvání na všech stranách. Zatím nám to nikdo nezvedl… Já osobně věřím, že ve vesmíru nejsme sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat