Tož nový rok dal tomu starému na frak, přesto se nebe nad našimi hlavami nijak nezměnilo. Ve dne se modrá, v noci černí (nikdy ne naopak ;)). Možná nás symbolika, nebo alespoň jakýsi pocit povinnosti k ní, tlačí udělat si v jistých věcech pořádek, přehodnotit priority, či zpevnit dveře skříně, odkud by nám mohl vypadnout nějaký ten kostlivec (všichni nějakého máme, ne?).
 |
| Že by to byl Frenštát pod Radhoštěm? Z Javorníku |
Možná někteří z Vás plánují na rok 2017 něco většího, něco, co skutečně změní život, nějaké zásadní rozhodnutí. Taky je ale možné, že jste se nachytali v podobném momentě jako já. Tož si jednu noc ležím v posteli s nadějí hlubokého spánku, ale sen o zástupu pěkných slečen ne a ne přijít, a tak jsem si po pár filozofických myšlenkách vedoucích do nikam říkal, nebo se spíš ptal sám sebe, co bych si v životě chtěl ještě splnit, než mi do života vstoupí například rodina. Možná se do podobných toulek myšlenkami, v jejichž nitru jste Vy sám vypravěčem i posluchačem zároveň, dostáváte taky. Ano, je to lepší než spánek, co? Škoda jen, že na druhý den si pod očima nosíme kulatá razítka připomínající tak trochu černé pytle. Naše vnímání i reakce se po takové dumající noci podobá chování střízlivého alkoholika – řekněme, že je tak nějak nesvůj…
 |
| Javorník |
Ale to nevadí, protože my ještě ležíme a usnout nám nejde – pytle i alkohol až následující den… A třeba se i po nějakém tom chmelovém moku bude usínat lépe a s větším rozumem…
Takže, říkal jsem si, že bych velice rád cestoval. Jak budou děti, asi to už nebude tak úplně na pořadu dne. Moc bych se chtěl podívat do Japonska, Kanady, Austrálie… Samozřejmě by mě lákaly i Spojené státy. Prý tam mají nějakou svojí verzi (údajně i známější) Kofoly nebo co… Při důkladnějším zamyšlení se o svých cestovatelských plánech jsem se probral. Vlastně jsem nespal, že? Nějakou dobu jsem snil o Ukrajině a Černobylu. Po cestě tam jsem si dovezl i jistý suvenýr v podobě přítelkyně. Reaktor jsem tam nechal, raději si za energii zaplatím u strádajícího ČEZU.
 |
| Jeden z pohledů ukrajinského venkova |
Během čtyř let mých pravidelných cest na východ jsem tam toho zažil spoustu, poznal řadu lidí a v ne jedné chvíli se nestačil divit. Obzvláště tamní venkov mě uchvátil. Až natolik, že jsem si uvědomil, jak často tam zírám chudobě přímo do tváře. Upřímně řečeno si myslím, že o významu hluboké kapse ví jen malá část české společnosti. Přesto, že tamní obyvatelé nic moc nemají, jsou vlídní, komunikativní, vstřícní a laskaví. Ke všemu ještě pohostinní. Ano, člověk, který moc nemá, se s Vámi rozdělí… To si ve mně získalo velký kus respektu a vnutilo mi pocit nezapomenutelných zkušeností, které se dají získat asi jen ve světě. Proto si myslím, že mladý člověk by měl cestovat a formovat svou osobnost, protože když zjistí, že mnoho věcí považovaných za samozřejmost nejsou až tak automatické, zcela určitě to ohne i jeho myšlenkové pochody a třeba i změní jeho chování k většímu porozumění.
 |
| Takových nekonečných cest je na Ukrajině mnoho |
Ale teď nebuďte sobečtí, nemyslete na své sny, věnujme se především těm mým – to samozřejmě nemyslím doslovně. No, snad bude i to Japonsko, možná i USA. Ať už tak či ona, všude dobře, doma nejlépe…
Žádné komentáře:
Okomentovat