 |
| Zdroj: www.mise.army.cz |
Česká republika zapustila své kořeny do půdy západní vojenské aliance v roce 1999 a spolu s Polskem a Maďarskem jsme byli první zemí tehdejšího Varšavského paktu, která se stala spojencem svého nedávného nepřítele. Členství mezi západními spojenci však nepřináší pouze zisky ale i povinnosti, které ne bez výhrad umíme splnit. Na jedné straně a ze soudků nesporných výhod je, že podle smluv a základních ujednání, se útok na Českou republiku rovná útoku na celou alianci, což by podle výkladů znamenalo úder de-facto na velkou část Evropy i na Spojené státy. Z nutných povinných závazků je pro nás nejproblémovější hlavně investice do vlastní obrany, v čemž dlouhodobě za svými partnery zaostáváme. Vyžadovaná částka vydaná na obranu je u každé země NATO stanovena na dvě procenta hrubého domácího produktu, což se nejen pro nás jeví jako poměrně složitá otázka. Naše vlády tento závazek neplní a do rozpočtu ozbrojených složek pluje obvykle jen něco málo přes 1 % HDP. Požadovaná 2 % jsme investovali naposledy v roce 2005, od té doby se toky peněz na obranu celých deset let razantně přiškrcovaly. V tomto duchu ale nejsme ve svých nesplněných závazcích zdaleka jediní.
Vezou se všichni
Podle grafu zveřejněného idnes.cz svůj dvouprocentní závazek dodržují s úspěchem jen čtyři, nanejvýš pět zemí. Tradičně nejvíce prostředků na svou armádu dávají Spojené státy (3,5 % HDP), poté Řecko (2,27 %), dále Estonsko (2,1 %) a hned za ním Velká Británie (2,1 %). Nově své armádní budgety rapidně zvyšuje i Lotyšsko s Polskem, a to právě s odůvodněním vzrůstající aktivity Ruska vůči svým sousedům. Investice Česka do pokladen kasáren jsou jedny z nejnižších v celém aliančním společenství. V čem je tedy naše vojsko a složky s ním spojené lepší, než třeba ty z "bohatého" Norska a Nizozemska, tedy těch, kteří mají vysoké HDP i úroveň života, přesto mají být v přehnaném zjednodušení "slabší" než my?
 |
| Zdroj: www.idnes.cz |
Ukrýváme snad jaderné zbraně?
Horko těžko. Žebříček, který výše jmenovaný server poskládal z dostupných informací, bere v úvahu řadu faktorů - různorodost zbraní, geografická ne/výhoda, dostupná pracovní síla, finanční stabilita, členství v NATO či pravděpodobné vlastnictví jaderných hlavic. To vše a mnoho dalšího autoři brali v potaz. V celosvětovém žebříčku pro rok 2018 figuruje 136 zemí světa a první pomyslnou pozici opět obsadily Spojené státy, které mají v aktivní službě okolo 1,2 milionů jedinců a nad svými hlavními konkurenty z Ruska a Číny vyčnívá hlavně vzdušná převaha, kterou podle srovnání mají USA účinnější než Rusko více než třikrát. Je ale celá řada karet, které hrají pro Rusy jako pro mnohé další, ale to by bylo na detailnější rozbor zveřejněného pořadí zemí podle své síly. Na závěr ale jeden trochu černý, který jsem slyšel od pana Miroslava Šimka: Víte, jaký je rozdíl mezi českou a americkou armádou? Vlastně žádný, obě by byly v Praze za tři dny…
