Být občanem... I.

Asi žádná jiná organizační struktura není tak složitá a málo přehledná, jako je ta nejvyšší - státní. A když se podívám na tu českou, musím si otřít čelo od potu a pro jistotu se podívat, zda opravdu stojím nohama na zemi. Při státních výdajích hned nabudete nádherného dojmu, že ve státní kase je peněz více než dost a že je třeba je směle utrácet… Musí být, když máme domov důchodců zvaný senát, jehož pravomoci jsou značně oklestěny… Ale no tak, takové úvahy o balíku v naší pokladně spalte a zahoďte. V podstatě si nežijeme špatně (je to můj subjektivní názor), nicméně je to všechno na půjčku - a to je už objektivní. A kdo je za to zodpovědný? Hádejte třikrát. Zbytečný skutek toho, kdo ukazuje na barvu politické partaje, která za to prý může, byť to vypadá, že právě ti "druzí" to s námi myslí lépe, než jejich předchůdci. Než se nadějete, Vaši peněženku při nejlepším odlehčí, v horším vyluxují celou. Horší scénář je ten, že Vaše peníze, Vaše daně a poplatky končí ve vilách a pod podlahami politiků a jejich věrných kamarádíčků. Další, o nic lepší možnost, politici hospodařit neumějí. Státní účet tak jako tak není výsledek zodpovědného hospodaření, na čemž se patrně shodneme všichni; bílí i černí, modří i oranžoví, zelení nebo červení.

Otevřete si peněženky, platíme za vše!
Na internetu jsem hledal souhrn státních výdajů na různá ministerstva, úřady, sektory a jejich kanceláře, ale našel jsem tolik částek, které ne vždy byly stejné. No, naštěstí se k sobě blíží a tady asi můžeme přistoupit na smýšlení našich dokonalých politiků: "Miliarda sem, miliarda tam. Z cizího krev neteče." Obecné částky jsem čerpal ze serveru Infokuryr.cz, jehož údaje se blíží ostatním zdrojům, které jsem dohledal. Na tomto serveru naprosto přesně popisují práci českých politiků, jejich kamarádů ze společných trafik, jejich podřízených a přátel oněch podřízených.

Senát - co je zbytečné, je i drahé
Znáte to? Jdete do odchodu a pro svou krásnou tvář v zrcadle se přemluvíte, uděláte si radost a zkrátka si koupíte něco, co k životu ve skutečnosti tak nutně nepotřebujete. Ale, ona věc dělá radost, sladce se rozplyne na jazyku, nebo má úhlopříčku sto centimetrů. Třeba se to alespoň třpytí a vypadá to vkusně. Třeba to i ostatní obdivují. Následující se ale vkusně nejeví a už vůbec se to netřpytí. A ani obdivu to nejspíše moc neposbírá…
Marně vzpomínám, kdy nám naposledy byl senát potřebný a užitečný. Sice má rozhodovací právo, to ale může být s prstem v nose a Solitairem (karetní hra) na monitorech poslanců přehlasováno. Idea senátu je ta, že funguje jako jakási pojistka Poslanecké sněmovny. Ale řekněte mi, poučte mne a vysvětlete, jak taková pojistka má fungovat, když dovolí schválení nevyrovnaného státního rozpočtu? Tím nevyrovnaným myslím červený, minusový, tedy dlužný, "na sekeru." Senátoři jsou zbytečný luxus a nikdo z jejich kolegů v Poslanecké sněmovně očividně nemá na to, aby navrhl a protlačil jejich zrušení. Nepotřebujeme senát? Zrušme ho. Vy si snad koupíte auto, na které nemáte peníze? Jezdíte na dovolenou, na kterou si nejste schopni vydělat? Možná ano, ale prodraží se Vám to. Kolik nás tedy divadlo zvané senát, na jehož prknech hrají nadbyteční a často vysloužilí herci, stojí? Údajně až přes půl miliardy korun ročně. Těmto hvězdám nevadí, že jejich práce pro občany je jalová, drahá a že v jiných sektorech chybí peníze - není na vybudování dostačujícího počtu školek, policii chybí počítačoví experti, záchranáři nemají dostatek peněz na tréninkové lety vrtulníkem, ale už je na to, aby si senátor zahrál před kamerami televizí a zraky českých daňových poplatníků na notebooku karty nebo četl noviny (když už si dá tu práci vstát z postele a přijít do práce)… Odpusťte mi, ale pro mne je to fraška a každému průměrně inteligentnímu člověku je jasné, že dluhy, na jejichž kumulaci se podílejí i tyto nesmyslné výdaje, se budou muset zaplatit. Senát je zkrátka cirkus, na který nikdo z nás nemá peníze.

Mise: ztišit zvuk u reklam
A jak server Infokuryr.cz upozorňuje, stačí jen přes padesát miliónů ročně, aby Rada pro rozhlasové a televizní vysílání přikázala médiím snižovat hlasitost uřvané reklamy mezi hlavními programy, které jsou jinak tichoučké jako šum rostoucí trávy… Nutno však říci, že tento úřad měl na takový "převrat" jen krátký čas - přes dvacet let… O čemkoliv větším ve státních médiích stejně musí rozhodovat sněmovna.

Netěžte, ale plaťte
Uhlí se sice v Česku už téměř netěží, nicméně z našich peněženek stát vyfárá za existenci Báňského úřadu za jeden rok více než sto miliónů korun. Jelikož pocházím z Frenštátu pod Radhoštěm, za jehož územím se tyčí ošklivé těžební věže, dosti se mne taková nehoráznost dotýká. Ve Frenštátě se netěží - zatím, okolní obce prosazují jejich smazání z povrchu zemského (alespoň politici to pokaždé při volbách slibují), ovšem ty zelené věže tam straší pořád. Od roku 1991 jsou v konzervačním režimu a stát s tím není schopen nic udělat, byť zdejší občané si přejí ze strachu z narušení chráněné oblasti Beskyd jejich odstranění. Co s tím děláte, vážený Báňský úřade? Vaše razítka jsou jaksi předražená…

Podáváme aroganci. Jen za miliardu
Říká se sice, že to nejlepší má přijít nakonec, ovšem proč to dodržovat. Takovým viditelným králem, jehož výstřední chování dýchá na nás všechny, je zcela určitě Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Netvrdím, ani si to nemyslím, že je zbytečná - potřebujeme někoho, kdo bude rozhodovat o našem rozpočtu a reagovat na potřeby občanů… Určitě však musíme platit každý rok jednu miliardu korun, aby prakticky o všem rozhodovaly politické strany, které si ve sněmovně obsadí i několik desítek židlí? Opravdu musíme platit každý rok miliardu, abych viděl, respektive neviděl námi volené zástupce ve svém zaměstnání? Opravdu mají osobní hádky cenu jedné miliardy korun? A kde by se dalo ušetřit? Copak musí být poslanců dvě stovky? Už mnohdy tito hrdinové předvedli, že hlasovat umí i v podstatně nižším počtu. Někteří do práce nechodí, druzí se hlasování o důležitých věcech neúčastní s tím, že odejdou - byť je to jejich zodpovědnost, za to jsou placeni, kvůli hlasování jsou i voleni, a tak je to jejich povinnost. Potřebujeme tedy za tento orgán, jehož členové vyinkasují jen v náhradách peníze, o kterých se většině z nás ani nesní, platit celou miliardu, aby nebyli ani schopni udržet vyrovnaný rozpočet a zadlužovali naše děti? Jejich moudra jsou mi, když odmyslím těch tisíc miliónů za lístek na tohle divadlo, které musíme financovat Vy i já, bezcenná a nehodnotná. No, jejich politická nezodpovědnost a občanská nedotknutelnost (imunita) něco stojí…

Nehas, co Tě nepálí
Ministerstvo školství a mládeže je další kapitola sama pro sebe... Ministerstvo, které neumí, ani se nesnaží, zatraktivnit učňovské obory, abychom zašili stále více se párající otvor zvaný "chybí nám řemeslníci," naše peněženky stojí "pouze" 142 miliard každým rokem podle Ekonomika.idnes.cz. To jsou výdaje státu na tento sektor za rok 2016. A výsledek? Místo redukování některých škol, které podle názoru kvalifikovanějších zaviňují upadající úroveň školství (především středního), se přidá učitelům na výplatách. Podle mne si to učitelé, kteří často děti vychovávají za jejich rodiče, avšak na rozdíl od nich se na ně nesmějí ani křivě podívat, aby nebyl oheň na střeše, zaslouží, ovšem kde je rozumné a konstruktivní řešení problému školství, které kdysi bylo na velmi dobré úrovni a nyní stoupá opačným směrem, tedy dolů? Nikde. Ale stojí nás to 142 miliard. A panečku, to je ale drahé studium, z něhož nevychází dostatečný počet chytrých a manuálně šikovných jedinců.

Jsme tu pro sebe, aneb není u nás přeúřednikováno?
Neříkáte si někdy, že je v našem státě trochu "přeúřednikováno?" Úřady pořád vymýšlí nové formuláře a paragrafy. Za chvíli budeme ve třech kopiích vyplňovat i formulář na formulář a osobně se mi zdá, že běžný občan i podnikatel dělá práci za státem (tedy námi) placeného byrokrata. Podnikání mne zatím docela odrazuje i z toho důvodu, že se nevyznám v množství paragrafů, za jejichž neznalost budu určitě po zásluze potrestán. Další důvod je ještě ten, že bych chtěl podnikat, ne vyplňovat lejstra a pořád dokola se učil nové zákony, které zákonodárci a právě úředníci vymýšlejí jako na běžícím páse, aby se nenudili, byť s logikou někdy nemají nic společného. Nevzniká pak chaos? Kdo se v tom dneska ještě vyzná? Úředníci sami totiž mnohdy sami nevědí, co kdo musí a může…

Vždy mne "fascinuje" práce Městského úřadu. Zhruba před rokem jsem si tam byl něco vyřídit a byl jsem dotázán, abych chvíli počkal, že se mi paní hned bude věnovat. Na tom by samozřejmě nic divného nebo špatného nebylo, kdyby si alespoň dotyčná zavřela dveře své kanceláře, ze které bych neslyšel, že se tam řeší lidové drby a klepy… Jak se znám, kdyby mi třeba na jejich upovídanosti závisel odjezd autobusu, vlaku, vesmírného korábu nebo parníku, ozval bych se. Tak jsem ale na chodbě koulel očima po stropě a nevěřícně kroutil hlavou. Čekal jsem chvíli, než si v kanclu dopoví kdo s kým a kde… A nedávno jsem byl na úřadě znovu. Úředníci si diskutovali na chodbě - asi měli vše hotovo. Pak mi ale docela vadí, že téměř na všechno se musí od úřadů čekat někdy až nepřiměřenou dobu. Tak alespoň víme, jakým směrem putují naše daně, které podstatným způsobem snižují naše výplaty a vymršťují ceny statků a služeb. Přitom daní a poplatků je nespočet. Ani úřady nejsou v některých úkonech levné, když po nich něco žádáte. A daně? Kapitola sama pro sebe. Třeba dědická daň. Dědic platí daň z něčeho, z čehož už byla jednou daň odvedena v době, kdy se předmět dědictví kupoval.

Není to tedy kocourkov? Není, protože kocourkov tolik nestojí… A osobně si říkám, když mne čeká cesta na kteroukoliv ze státních institucí, že vždy záleží na tom, abyste měli na úředníka štěstí, protože ne každý je takový, jak popisuji. Díky za to.