Záchranné sbory popisovaly, že na jazyku v době havárie cítily podivnou pachuť. Tou pachutí bylo něco ze směsi polštářů, které z vrtulníků dopadaly do hořících trosek vybuchlého reaktoru, který se propaloval do hlubin a vytvářel radioaktivní magmata. Pachuť na jazyku nebyla ničím jiným než chuť olova. My už kromě čerstvého a svěžího vzduchu necítili nic zvláštního. Vždyť boj s neviditelným nepřítelem se zde odehrával přibližně dvacet šest let před tím, než jsme zde vkročili my. Radiace v přímé blízkosti elektrárny ale i tak ukazovala své spáry. Snad tři kroky blíže k elektrárně a dozimetr změnil hodnotu z 3,33 µSv/h na zhruba 3,44 µSv/h. Přístroj předváděl, že zdroj radiace, kterou naměříte mnoho desítek kilometrů od reaktoru čtvrtého bloku, je od Vašich nohou snad minutku chůze. To je samo o sobě vzrušující. Kdyby byla úroveň záření vysoká a bezprostředně nebezpečná organismu, slovem vzrušující bych rozhodně neplýtval. Mám sice rád adrenalin, ale pro sevření se v takové náruči s notnou dávkou adrenalinu se nevystavím jistému riziku. O všech úskalích radiace jsou si vědomi i pracovníci Chernobyl tour, agentury, se kterou jsme cestovali. Já měl tu možnost diskutovat s jedním takovým, který svůj život strávil jen nedaleko oblasti, která má dnes přívlastek "Zóna" a je chráněna před nezvanými návštěvníky.
Před elektrárnou u malého památníku si každý udělal nějaké to selfie, když už v pozadí obličeje stála železobetonová deka čtvrtého bloku. A o kousek dál, co by dozimetrem dohodil, se pilně pracuje. Stavbu ohromných rozměrů obklopují vysoké a mohutné jeřáby. Stavební práce v plném proudu už řadu let přivádějí na svět nový sarkofág, který jako poklička hrnce pokryje radiací nabitý lektvar, který se zde vaří již od výbuchu. Starý sarkofág byl postaven bezprostředně po explozi, a jak jsem již naznačil, byl to obětavý čin všech, kteří se na tom podíleli. Střecha elektrárny se musela zprvu vyklidit, pak pachuť podivného kovu. Dál už to znáte. Škoda, že to nebyla rutinní práce, jako třeba navrtání poličky v bytě (i když pro mé stavební dovednosti by to žádná rutina nebyla. Zcela jistě bych dokázal do takové operace zapojit celou rodinu.) Chápu, do událostí z Černobylu, které zavinily těžká onemocnění a dokonce i smrt spousty lidí, se humor určitě nehodí. Nakonec se ani před elektrárnou nesmí žádná skupina zdržet příliš dlouho. Pár fotek, poklonění se nad památníkem a zase šup pryč...
Okolí elektrárny je relativně čisté, byť v dáli korodují další stavby. Továrna na výrobu elektřiny se měla rozrůstat, ale už nedorostla a teď prohrává se svým osudem, který odpočítává soudržnosti materiálů jistý konec. Čistota je znát všude a na každém kroku v blízkosti elektrárny. Kousek od místa neštěstí je areál, kde stojí cedule s vlajkami, mimo jiné také vlajkou EU. Z ní můžeme vyčíst, kdo všechno stavbu nového sarkofágu, který zabezpečí dopady Černobylu do budoucnosti, zajišťuje a financuje. Když už jsem chtěl nový sarkofág vyfotit, rychle se na mne vrhl jeden z průvodců a čin mi překazil. Nevěděl jsem, že je to přísně zakázané. A je pravda, že po naši návštěvě Černobylu v roce 2012 jsem žádné fotky nové stavby, která elektrárnu přikryje, nenašel...
Na programu naší návštěvy byl oběd. Nakonec po obchůzkách přilehlých vesniček a samotné Pripjati nám docela vyhládlo. Byli jsme velice zvědaví, jak celé občerstvení bude probíhat. Trochu zapadlá, přesto čistá kantýna, do které jsme mohli vstoupit jen po přeměření od možné kontaminace, nám připravila chutné jídlo i s dávkou salátu. V samotné kantýně si kousky chlebu odebral bývalý člen odklízecích prací, který se stavěl do role jednoho z průvodců. Přemýšlel jsem, proč si kousky chleba bere do sáčku…
V areálu elektrárny jsme také zahlédli psa. Nevím, zda to byl potulný (vypadal tak) nebo to snad byl psík nějakého zaměstnance, nicméně byl plachý a lidi pozoroval z dálky. Jelikož jaderná elektrárna spotřebuje velké množství vody, je velice příhodné umístit takovou stavbu v blízkosti nějaké řeky. A právě jedna taková protéká i kolem Černobylu (je to řeka Pripjať). Mohutný most spojoval oba břehy a my se právě z mostu koukali na ryby plující v oné řece. Žádná tři oka, ale neskutečné míry nejen kaprů, ze kterých by měl můj otec rybář upřímnou radost. Vsadím se, že k chycení nějakého toho tvora nebudete potřebovat ani návnadu. Pak dával smysl i chléb, který nám průvodce rozdělil. Dostali jsme možnost ty ryby krmit a ony se předháněly, aby se do jejich žaludků dostaly co možná největší a nejpočetnější kousky. Že ty ryby skoro nikdo neloví, zapříčinila jejich aktuální velikost, u kterých by každý rybář, kterého znám, jen slintal…
O výletech do Černobylu jsem se rozpovídal s Dmitrym Naumenkem, který pro agenturu Chernobyl tour pracuje od jejího vzniku. Osobně mám s touto společností, která nás zavedla do zapovězených míst velice dobré zkušenosti. Dmitry se do zakázané Zóny dostával i jako stalker a o svých zážitcích z Černobylu mi vyprávěl. Myslíte si například, že byste zvládli navštívit neobydlené, kdysi padesátitisícové město v noci? Pan Naumenko si usedl na vysokou budovu v Pripjati, v klidu popíjel čaj a sledoval temné a strachem překypující oblast dnešní Pripjati. Při chůzi městem duchů v noci pociťuje historii jejich obyvatel, což ve Vás podle jeho slov zanechá otisk.
Dmitry Naumenko mne seznámil se svým příběhem průvodce a znalce oblasti, která je uzavřená a zakázaná. V Zóně zná takřka všechno a potkává se i s bývalými občany města Pripjať, pracovníky elektrárny Černobyl a dokonce i s odbornou veřejností. Dmitry dokonce vyvrací některé fámy spojené s Černobylem. Sám tvrdí, že strach z dnešního Černobylu vychází především z naší neznalosti a neinformovanosti… Co by to byl ale za seriál, kdybych Vám všechno vyklopil hned :-)
+38 (044) 383-45-88
www.chornobyl-tour.com