Jak na Ukrajinu - díl 2. Romantická cesta po železnici

                V dávných časech železnice dostávala bohaté nejen turisty do zaslíbených měst – z Paříže třeba do Vídně nebo Istanbulu. Orient express svými lůžky a luxusem dal odpočinkem zapomenout, že jste vlastně ve vlaku. Žádný Orient ale Česko a Ukrajinu nespojuje, i když… Mám za sebou několik desítek letů mezi polskými Katowicemi a ukrajinským Kyjevem, dostal jsem se tam autem i autobusem, ovšem vlak byl jaksi mimo. Vždyť ona téměř třicetihodinová cesta mne tak moc nelákala. Srdce dobrodruha mne zatáhlo i k výhybkám. Po zprávách, že mezi Prahou a Kyjevem pojede přímý vlak, jsem se rozhodl nastoupit v Ostravě. A byl jsem překvapen…

                Když jsem z perónu do úzkých a prudkých schodů modrého vagónu tlačil svůj těžký kufr a mé kostnaté záda mi stahoval stejně tak nacpaný batoh, věděl jsem, že kupé, do kterého vstoupím, bude mým domovem na přibližně dvacet sedm hodin. Už jsem na Ukrajině jel vlakem několikrát, a tak jsem čekal podobnou kvalitu nekvalitu, ale už co průvodčí prohlédl můj lístek a pustil mne „k sobě,“ zasekl jsem se. Několik dní před tím, to jsem si ještě kupoval jízdenku na mezinárodní pokladně ve Valašském Meziříčí, jsem se dozvěděl, že v jednom kupéčku jsou tři postele. „Tři? Jak to asi dává logiku?“ Umím si představit, že by v kupé byly postele čtyři – dvě na jedné stěně, dvě na druhé, tak jsem to už na Ukrajině zažil. Ale tři? Důmal jsem nad tím, tedy přemýšlel, ale moc moudrý jsem nebyl. Až ve vlaku jsem pochopil důvtip více než smysluplného řešení.

                Malá místnůstka měla na levé stěně od vstupu od dveří dvě postele. Jedna dole, druhá nad ní. Mezi lůžky bylo sklopené opěradlo, z něhož se dala rozklopit postel – třetí. Velmi chytré. A já hloubal o nějakém „stálém“ řešení. Ale to je jedno. Určitě se ptáte, co bylo na druhé stěně. Pár věšáků, židlička, skříňka se zrcadlem. Uvnitř skříňky i zásuvka. No a pod skříňkou stolek. A pod stolkem umyvadlo – jak jinak než zakryté právě tím stolkem, který se dá sklápět. A co překvapilo? Čistota. Co nepřekvapilo? Zpoždění. Ale vím, že čas je pro České dráhy až příliš relativní na to, aby se jim řídily. Omlouvám se za kritiku, ale dojížděním do školy a pak i do práce jsem si leccos musel vytrpět… Zpět však k čistotě, povlečení dostáváte zabalené v tašce. Přísahám, že ani flíček na něm nebyl. Dokonce vonělo stejně, jako prádlo voní po vyprání. A mimochodem, průvodčí si jízdenku nechává u sebe, což jsem nevěděl. Čekal jsem, až přijde a vrátí mi jí. Načekal bych se, protože lístek se Vám do rukou vrátí až před cílovou stanicí.

                Skleněné dveře mezi kupéčkem a chodbou? Ani omylem. Pevné ze dřeva a s kukátkem. Dokonce se zámkem. Vlastně se dvěma. Měl jsem štěstí, že zhruba polovinu cesty jsem byl v kupé sám, a tak jsem se zamknul a měl jsem to vlastně jako svůj pokoj.
                Byl bych docela nepřesný, kdybych spojení Praha – Kyjev přezdíval vlakem. Na tabuli s odjezdy ani Kyjev nenajdete, tak nikoho neobtěžujte s otázkou, kdy Vám to jede do Kyjeva. Vlak byl fakticky spojením ČD do města Humenné na Slovensku. Jen za lokomotivou byl řazen jeden nebo dva vagóny modré barvy do Kyjeva. A vrátím se opět k Českým dráhám, které mají smysl pro humor, když Vás tabule s řazením vlaků posílá do zadní části soupravy, ale paní za přepážkou Vám zase radí, abyste šli za lokomotivu… Dobře, že jsem se zeptal, protože nevím, zda se mezi vagóny na Kyjev a těmi končícími na Slovensku dá vůbec procházet. Lepší se tedy orientovat přímo na vagóny, kde Vám káže jízdenka. Nakonec oddíly na Kyjev měly svůj vlastní ukrajinský personál…
                Po přehlídce Vysokých Tater, jejichž křišťálová příroda nemůže snad nikoho normálního omrzet, jsem se po několika hodinách dostal na hraniční přechod Čierna nad Tisou – Chop. Slovenští celníci poměrně rychle obešli vlak, zeptali se kam jedu, kdy se vrátím zpátky, překontrolovali pasy a vlak pustili dále na východ – do Chopu, ukrajinského městečka. V Chopu zase celníci, zase pasy, opět otázky… Pak se vlak rozjel bez našich pasů pryč a já si říkal, kde je můj pas. Ostatní cestující dostali své pasy zpět a na mně zapomněli? Neměl jsem snad vystoupit? Kdepak. Opět chytré řešení, které je více než důmyslné – vlak odjel, aby si přenastavil podvozek pro ukrajinskou železnici, zatímco hraniční stráž projížděla naše doklady. Jakmile se proces přenastavení dokončil (zabralo to snad dvě hodiny, možná ani ne), vrátili jsme se na hraniční přechod, kde nám byly pasy vráceny a my pokračovali dále.

                Jelikož jsem do vlaku nastupoval záměrně nevyspaný, protože mám problém usínat na pro mě nezvyklých místech, únava na mne padala celý den. Už v průběhu odpoledne jsem chvílemi podřimoval. Vždyť proč taky ne? Užíval jsem si dovolené. Ve vlaku jsem se díval na filmy, pil pivo, polehával jsem, pochodoval, postával a byl jsem jen v ponožkách. Jelikož jsem byl „u sebe“ sám, měl jsem příjemné soukromí. Ačkoliv bylo docela zajímavé, když jsem ležel s plechovkou piva v posteli a najednou se vedle nás na nádraží objevil vlak plný lidí. Jen se na mne všichni dívali, co to za exota leží v prázdném kupéčku, v teplákách, ve kterých se ztrácí, jak jsou mu velké, a u toho má ještě v ruce pivo? A ještě jsem byl čerstvě oholen, to vypadám, jako když bych sotva opustil nanejvýš střední školu. Někdy opravdu vypadám na to, že mi ještě po bradě teče mléko, byť jsem nedávno oslavil šestadvacáté narozeniny. Ale to nevadí. Na pohled lidí z druhého vlaků jsem zareagoval gestem "na zdraví" a na to jejich jsem se opravdu napil skvělých, ale už teplých Krušovic.
                Asi okolo osmé deváté jsem svůj boj s únavou definitivně prohrál a šel jsem spát. Zamknul jsem dveře a věděl jsem, že během noci se ke mně určitě někdo připojí – mám jemné spaní, zamčené dveře nemohly být pro nikoho problémem. A taky ne. Možná v deset nebo jedenáct můj spánek na chvíli skončil, když na dveře zabouchal postarší, ale příjemný a velmi komunikativní Ukrajinec. Když si přede mne naskládal několik igelitových tašek a chtěl si povídat, bylo mi jasné, že na mé věci si znatelný pozor dávat nemusím – ten by očividně ani mouše neublížil, natož aby někoho okradl. Můj kufr ležel pod spodní postelí, k němu nikdo nemohl, protože cesta vedla jen přese mne, takže jako by ho hlídal sám Rambo. Batoh jsem si položil kousek od postele, abych k němu měl pořád přístup. Moje místenka byla psána právě na spodní lůžko, ale po nástupu toho staršího pána jsem se na jeho prosbu přesunul úplně nahoru. Vysvětloval mi, že vystupuje „už“ ve čtyři ráno, že spát nebude. Slušně mě požádal a já vyhověl. Chtěl jsem spát, bylo mi celkem jedno, jestli ke svým snům půjdu seshora nebo zdola. A udělal jsem celkem dobře. Ve Lvově se vlak začal naplňovat a mne už nahoře nikdo nemohl rušit. Tedy až na světlo, které mi svítilo přímo do očí. Pán chtěl asi sedět, když nechtěl spát, ale dlouho u toho nevydržel. Pro jeho smůlu přišel třetí do party, který potřeboval sklopit prostřední postel, což zapříčinilo, že pán na té nejspodnější musel ležet chtě nechtě. Ke vzteku jsem se mých společníků neptal a i onomu světlu vypínačem nařídil odpočinek. Nezaplatil jsem dva tisíce za to, že i přes zavřené oči uvidím paprsky světla.
                Po dvaceti sedmi hodinách vlak dorazil do Kyjeva. Musím říct, že po žádné dlouhé cestě jsem se necítil tak odpočatý a ani mne nic nebolelo (na rozdíl od autobusu). Až na tu délku to byla moc dobrá cesta. Myslím si, že pro kolektiv kamarádů velmi dobrý způsob cestování…