Než jste začala pomáhat lidem závislým na alkoholu, pracovala jste jako zdravotní sestra. Co Vás přivedlo konkrétně k práci sestřičky?
To, čím budeme, jaké bude naše povolání, se v nás formuje mnohdy již od dětství. Přispívají k tomu situace nebo určité události jako je třeba nemoc blízkého člověka. A tak tomu bylo v mém případě.
Po studiu klinické psychologie jste působila na Ministerstvu vnitra na odboru obecné kriminality. Mohu se zeptat na něco bližšího k tomuto povolání?
Nevím, co konkrétního Vás zajímá. Myslím ale, že to bylo místo, kde jsem nezanechala po sobě žádnou výraznou stopu. Psychodiagnostika, která byla náplní mojí práce, mě nenadchla a navíc při rozhovoru s člověkem, který spáchal trestnou činnost, pro mě bylo těžké nezabývat se tím, co zapříčinilo jeho jednání. Upřímně, o své prospěšnosti na tomto poli dodnes silně pochybuji.
Od roku 1986 pracujete už ve Vašem současném povolání, které si troufám označit za druh poslání. Jak to vidíte Vy? Přeci jen lidí závislých na alkoholu je spousta, ale těch, kteří to chtějí nějak řešit, je nepochybně méně. Je tomu tak?
Myslím, že většina povolání se může stát i posláním. Záleží na tom, zda vás vaše profese rozvíjí, dává vám smysl a naplňuje vás. Pokud máte na mysli skutečnost, že někteří lidé jsou nemotivovaní, tj. že na své závislosti nechtějí nic měnit nebo v tom, že se k závislosti znovu vrátí, tak v prvním případě, tedy u nemotivovaných nebo málo motivovaných lidí je třeba pomoci jejich motivaci najít. Pokud jde o tak zvaně recidivující lidi, tak dnes vím, že závislost je choroba jako každá jiná, tudíž se může vracet. Prostě život je proces, léčba je proces - když se na to podíváme pouze z hlediska prostého rozhodnutí pít nebo abstinovat. Je však třeba ještě vzít v úvahu osobnost člověka a jeho schopnost orientovat se sám v sobě, ve svém životě. A tady může dojít k něčemu, co člověka na krátkou či delší dobu k pití zase vrátí. Ale známé přísloví říká: "Není hanba upadnout, důležité je vstát.“
Dá se říci, že dotyčný "závislák" má z poloviny vyhráno, když si přizná svůj problém a rozhodne se mu postavit s pomocí odborníka?
Nevím, jestli má z poloviny vyhráno. Ale ano, rozhodujícím momentem je vnitřní přiznání si, že alkohol je můj problém. Bez dalšího hledání rozumových důvodů, proč piji. Je to připuštění skutečnosti, že ať dělám, co dělám, nejsem já ta/ten, kdo ovládá alkohol, ale alkohol ovládá mě. Mění moje hodnoty, moje činy, moje postoje, moje chování, moje vztahy. Odborník je důležitý proto, aby podporoval závislého v jeho abstinenci, motivoval ho ke změnám, pomáhal rozvíjet jeho osobnost.
Na více místech jsem četl, že například pití piva a vína je zdravé a to v každodenní míře. Četl jsem, že snad až litr piva denně, případně sklenička vína může být pro organismus přínosnou dávkou. Je to pak taky závislost, když si někdo dopřává dejme tomu pivo dvě každý den?
Většina toho, co děláme, může být zdraví prospěšná, ale může i škodit. Záleží na míře užívání. A také záleží na přístupu jednotlivce, jeho osobnosti, jeho dispozicích. Argument, že alkohol je zdraví prospěšný neslýchám od lidí, kteří jsou pouhými konzumenty, ti to neřeší. S touto argumentací přichází většinou ti, pro které je těžké se od alkoholu odpoutat a hledají skulinku pro to, jak se alkoholu nevzdat a jak ho povýšit na látku ušlechtilou. Samozřejmě, jsou popsány příznivé účinky alkoholu jak na psychiku, tak i na některé somatické pochody. Ale kdyby měl mít výrazné zdraví prospěšné účinky, byl by k dostání spíše v lékárnách.
Dá se říci, kdy je člověk závislý na alkoholu z nějakých tabulek nebo zajetých standardů nebo je to stejně individuální jako klient samotný?
Americký psychiatr Jellinek popsal čtyři vývojová stádia a typy závislosti. Pro každé vývojové stádium a typ platí určité znaky přístupu k alkoholu a chování člověka. Ne každý člověk musí naplňovat všechny vypozorované a popsané znaky. V tom je to individuální. Obecně platí a to se lze v literatuře nebo na internetu dočíst, že jiným určujícím kritériem jsou oblasti, do kterých alkohol negativně zasahuje, a to je rodina, zdraví nebo profese.
Pokud se někdo chce ze své závislosti dostat sám (řekněme, že je ještě přiměřená), je dobré, aby dotyčný přestal pít ze dne na den, nebo spíše je vhodnější "dávky" snižovat postupně? Případně nahrazovat (pokud jde ryze o pivo, když už jsme pivní národ) třeba pivem nealkoholickým?
Čemu říkáte přiměřená závislost? Spíš bychom měli uvažovat o schopnosti náhledu na to, že něco co mi na jedné straně "pomáhá" (od úzkostí, nespavosti, abstinenčních příznaků atd.) mě na druhé straně dělá takové problémy, že to v žádném případě nevyváží pomyslnou "pomoc.“ A pak vstupuje do hry silné vnitřní rozhodnutí odolat vnitřním impulsům, které k napití člověka tlačí a schopnost reagovat na různé životní situace nebo psychické stavy zraleji než pitím alkoholu. Postupy, jak se vypořádat s etapou pití jsou individuální. Někdo dospěje k plné abstinenci snižováním dávek alkoholu a to je méně časté. Častěji se doporučuje striktní vysazení, někdy za pomoci léků aby nedošlo k nežádoucím zdravotním komplikacím. Rozhodně nepovažuji za dobré nahrazovat alkoholické nápoje za tzv. nealkoholické, vidím v tom riziko.
Kromě alkoholové závislosti pomáháte i klientům, kteří spadli do propasti, které se říká hrací automaty. Je tento problém až tak vážný, jak se říká? A jak často lidé upadají do závislosti na alkoholu i na gamblingu?
Vzpomínám na to, kdy jsem přemýšlela o tom, která závislost je horší, jestli alkoholová nebo hazardní hraní. To, co mě ukazovalo na to, že vážnější problém je gamblerství, je fakt, že na rozdíl od alkoholu gamblerství ohrožuje a poškozuje nejen samotného gamblera, ale většinou i jeho blízké existenčně a to dlouhodobě, ne-li celoživotně. Nakonec jsem svoje úvahy ukončila s tím, že není valného rozdílu. Ale ano, gamblerství je velký problém, který má na život člověka a jeho blízké devastující účinky. Čas od času se setkávám s tím, že člověk, který je vázaný na alkohol, si vytvoří také vazbu na hazardní hraní.
Proti hracím automatům a hernám jako takovým se již některá města začala stavět s velkým odhodláním a svou bojovnost často zakládají na argumentu, že léčba lidí ze závislostí stojí stát mnohem větší peníze, než které vydělá na provozech těchto heren. Co si o tom myslíte?
Upřímně, jako psychoterapeutka nejsem ochotna vnímat ekonomickou rovinu problému. Ať jde o alkohol nebo hazardní hraní, vždy za tím vidím tu ponižující situaci člověka, který se takto chová a který se ve výsledku stydí a viní za svoji bezmoc. A také spíš vnímám bezmoc rodiny, životních partnerů, dětí. Ale pokud jde o postoj zastupitelů měst a obcí k tomuto problému, rozumím jejich argumentaci. Nejspíš to tak je, že velké množství peněz padne na sociální potřeby bezdomovců, sociální potřeby dětí z rozpadlých rodin, zdravotní problémy této skupiny lidí nebo řešení kriminality.
Moc mne zaujal citát na Vašich stránkách "Všechno mohu, ale ne vše mi prospívá," řídíte se jim sama nějak?
Myslím, že většinou ano, ale k mnohému musím také sama dospět.
Jako terapeutka nahlížíte do černých svědomí svých pacientů, což asi není vždycky příjemné. Jak jsem už já uvedl, považuji Vaše povolání za poslání, protože přímo pomáháte lidem, nicméně dotýkají se Vás osobně nějak osudy těchto lidí i třeba tím, že na ně myslíte mimo práci?
Čemu říkáte černé svědomí? Co je černé pro klienta, nemusí být černé pro terapeuta. A naopak. Důvody k černému svědomí jednoho člověka mohou být spojeny s různými situacemi a chováním, co druhý člověk může nahlížet jako něco, čemu nepřikládá takovou váhu. Pokud máte na mysli, jestli na mě působí některé životní příběhy klientů, tak musím otevřeně odpovědět, že se to někdy stane. A kupodivu ne ve spojení s černým svědomím. Stává se to ve spojitosti s mojí podstatou a určitou životní rolí.
Hodně lidí má jistou nemoc z povolání. Já si jako elektrikář hodně všímám elektroinstalací v budovách, servírka si třeba i povšimne práce číšníka v jiném podniku. Jak to funguje u terapeuta?
Říká se tomu profesionální deformace a funguje to u mě stejně. Někdy je to k zasmání a někdy na překážku.
Pijete sama alkohol?
Ptáte se na můj vztah k alkoholu? Občas se ho příležitostně napiji. Ale nehledejte v tom souvislost s mým profesním zaměřením.
Alkohol se, pokud vím, dá považovat za polehčující okolnost v některých případech. Možná sama ze své praxe na odboru kriminality s tím máte nějaké zkušenosti. Já si třeba myslím, že opilého manžela nikdo nenutil pít v hospodě, aby pak třeba udeřil manželku. Co si o tom myslíte Vy?
Vy jste se někde setkal s tím, že byl alkohol brán jako polehčující okolnost? Možná v některých rodinách nebo společnosti se hledá omluva pro chování opilého člověka. Ale já jsem se s tím ve své praxi nesetkala. Pokud někdo v opilosti atakuje příslušníka rodiny, je to významný signál pro všechny zúčastněné.
Je problém, že možná považujeme alkohol za jistou část společenského setkání, oslavy atd.?
Říká se, že alkohol je ve společnosti nejvíce tolerovanou drogou. Já dodávám stejně jako kouření cigaret. Ale když se vrátím k alkoholu, tak na tom, že se lidé ve společnosti druhých rádi napijí alkoholu, nevidím nic problematického. Zvlášť pokud se nechá každému jeho svoboda v tom, jestli se napije nebo ne a v jakém množství. Alkohol není jen zlo, ale je to např. látka, která má určité kvality, je to něco, co může potrhnout třeba celkový gurmánský zážitek.
Jak se nejlépe odreagujete? Co Vás nejvíce baví?
Ráda čtu a mám ráda pobyt v přírodě.
Za poskytnutý rozhovor ději paní PhDr. Zdeňce Košatecké. Můžete také navštívit její stránky kliknutím na tento odkaz