Ačkoliv název poradny napovídá, pro koho je určena,
mnohdy se ve dveřích její poradny objevují také muži. Problém dnešní
společnosti je sklon k uspěchanosti, výkonu a úspěchu, což vytváří na
každého z nás tlak, a ten, pokud jej nezvládneme, může vést k
sebezničení. Podle terapeutky paní Krejčí však záchranné mechanismy máme
ukryty sami v sobě. Klíčem k zachování si zdravého rozumu tkví přímo v
nás, v našem cítění, které tak opomíjíme a potlačujeme do ústraní. Podle
paní Krejčí nutně nemusíme zatáhnout za brzdu, je však nutné naslouchat
vlastnímu tělu, jeho potřebám, prožívat radosti a přijmout své vnitřní
dítě. Všechno zlé pak z našeho životního vlaku pokud možno vyhodit ještě
za jízdy. Jelikož mi teorie i následné praxe paní Leny Krejčí přijde
moc zajímavá, poprosil jsem jí o rozhovor, aby nám představila svou
práci, jež je zaměřena na vnitřní pocity duševní i tělesné pohody,
kterou každý z nás tak moc potřebuje.
Z Vašeho vzdělání, které uvádíte na svých stránkách, je zřejmé, že kombinujete znalosti z přírodovědy, ke které máte patrně velmi kladný vztah, a psychoterapie. Můžete mi říci, co Vás však vedlo k tomu, abyste se stala terapeutkou a zároveň k terapiím využívala "spojení s matkou zemí?"
Už při studiu na střední škole jsem měla velké přání: studovat psychologii. Pamatuji si, jak jsem to psala do dotazníků, které jsme vyplňovali v závěru každého ročníku na gymnáziu. Nakonec jsem "ze strategických důvodů" zvolila studium přírodovědy, protože jsem byla dítě otce, který v roce 1968 utekl do zahraničí, a tudíž byla ode mne celkem "drzost" se hlásit na vysokou školu, ne to bože na studium psychologie, o které už v době socialismu byl velký zájem. Přírodovědu jsem s chutí vystudovala, protože mě bavily pokusy - pro mě zajímavé "vaření" v laboratoři a ke studiu psychoterapie jsem se dostala až na mateřské dovolené se svými třemi dětmi. Začala jsem se zajímat nejen o výchovu dětí, ale i o vztahy v rodině, partnerské vztahy a to mě přivedlo k překvapivému poznání, že se vlastně neznám, že vlastně nevím, kdo jsem. Začala jsem si uvědomovat, že jestli chci v budoucnu pracovat s lidmi, pomáhat jim, tak potřebuji pomoci hlavně sama sobě, abych se cítila ve svém životě spokojená a šťastná. A tím začala má dlouhá cesta k sobě. Vystudovala jsem Psychoterapeutickou fakultu v Praze, kde jsem získala základní znalosti o psychoterapii a základních psychoterapeutických směrech a pak jsem si vybrala čtyřletý sebezkušenostní výcvik v satiterapii (sati je v buddhismu všímavost). Po letech sebepoznání a sebe rozvoje souhlasím s názorem, že všichni jsme tvořeni nejen hmotou, ale hlavně energií, která v nás hlavně výchovou v rodině bývá zablokovaná, disharmonická. Pomáhám lidem se s touto energií spojovat a k tomu využívám důležitého energetického zdroje pro nás pro všechny - matky Země.
Prohlašujete o sobě, že jste terapeutka, tanečnice a žena. Jde to nějakým způsobem ruku v ruce?
Pro mě se to spojuje v jeden přirozený spontánní proud.
Z popisu Vaši práce chápu, že řešení všech problémů, které lidé mají, se nachází v nás samotných. Vykládám si správně, že Vy jako terapeut označíte příčinu duševní nepohody klienta a pak jej směřujete na správnou cestu?
Klienti přicházejí a většinou svou nepohodu cítí, dokážou ji často přesně označit. Většinou jsou to nepříjemné stavy - úzkost, strachy, smutky, pocity viny, hněvu, nejistoty, bezmoci v životě, deprese… Mám také zkušenosti s klienty, kteří přicházejí s psychosomatickými problémy, se kterými jim jejich lékař nedovede pomoci, a u mě společně hledáme příčinu problému. Jako terapeutka své klienty moc "nesměřuji,“ ale spíš jim nabízím důvěrný a laskavý prostor, aby mohli věnovat svou plnou pozornost tomu, co se v nich děje, co je trápí a přijímali to. Zásadně platí: žal, strach nebo bolest se nesmějí potlačovat nebo přehlušovat. Jinak se ukládají v našem nevědomí a destruktivně působí na naše chování, náš životní pocit a tělesné a duševní zdraví. Všemu, na co se nechceme dívat, čemu se bráníme, se nám vrací… Neexistují špatné nebo nesprávné pocity. Jakmile se oprostíme od hodnocení a místo panikaření nebo utíkání se do sebe vcítíme, něco se v našem životě změní.
Jak je to v dnešní době s klientelou? Obecně se mi zdá, že kdysi byla ostuda chodit k terapeutovi nebo psychologovi. Teď je to pomalu tak, že kdo nenavštěvuje někoho z nich, je to až divné. Žijeme v uspěchané době a ne každý emotivně vychází z potíží čistý. Je to tak?
Souhlasím, že kdysi to byla spíš ostuda. Dnes bych řekla, že žijeme ve společnosti, která hodně preferuje a vyzdvihuje výkonnost, soutěživost, úspěch, takže lidé často pod tlakem těchto hodnot věnuji převahu svého času, energie, pozornosti vnějšímu světu, "fungují v něm" a zapomínají sami na sebe, na svůj vnitřní svět. Ztrácejí kontakt sami se sebou - se svým tělem, se svými pocity, se svými touhami a životními přáními. Potom je v pořádku, když si to uvědomím, vyhledat člověka, který mi pomůže se dostat k sobě blíž.
Už je celkem prokázáno, že psychický stav přímo ovlivňuje stav fyzický každého z nás. Pokud však někdo "zápasí" se svými starostmi, problémy nebo cítí tlak kvůli problémům, doporučujete, aby dotyčný navštívil odborníka i třeba pro to, aby se to celé neodrazilo i na jeho těle a nedostal se do bludného kruhu a situace se tím nezhoršovala?
Ano, určitě. Plně souhlasím s tím, že psychický stav ovlivňuje přímo stav fyzický a přes pohyb, tělesné uvolnění to může být i naopak… Když se cítíme se svými starostmi, problémy "v tlaku,“ tak je otázkou času, kdy se tyto problémy objeví i v našem těle jako napětí, nervozita… Jako terapeutka pomáhám lidem, kteří se cítí v životě "v tlaku,“ spojit se se svým prožíváním, pocítit, jak mi je a uvolnit tělo, protože každý z nás je tvořen třemi důležitými částmi, mezi kterými teče energie - hlavou, srdcem a tělem… Hodně lidí v dnešní době žije svůj život převážně "v hlavě" - ve svých starostech, problémech, ale ztrácejí spojení se svým tělem, se svým prožíváním. Přitom emoce nejsou žádnou virtuální realitou, iluzí, ale jsou to elementární síly naší životní energie. Když jim nevěnujeme patřičnou pozornost, ale potlačujeme je, popíráme, tak v našem těle přibývá napětí, staženost, ztuhlost, bolest, onemocníme.
Občas mluvíte o "vnitřním dítěti." Můžete přesně popsat, co se tím myslí a proč?
Vnitřní dítě je citlivou a křehkou částí nás samotných. Může to být miminko. Může to být čtyřleté dítě nebo školák. V našem podvědomí jsou všechny tyto "děti" uloženy a náš život velice často ovlivňují, i když si to neuvědomujeme. Tato nejcitlivější část nás samých totiž byla v dětství zraňována, odmítána, potlačována. Zažili jsme to všichni a tak naše "vnitřní děti" bývají velice často výchovou rodičů, školy, společnosti potlačené, ustrašené, nejisté a nedůvěřivé. Cítí nedostatek přijetí, pozornosti, uznání a lásky. A s těmito našimi "vnitřními dětmi" se často setkáváme ve svých vztazích: v partnerských, rodinných a pak se divíme, kolik je mezi námi
nedorozumění a nepochopení.
Jaké jsou nejčastější zárodky problémů, se kterými za Vámi lidé chodí?
Lidé za mnou chodí se svými emočními problémy, někdy i psychosomatickými. Navštěvuje mě více žen a to nejčastěji s problémy úzkosti, strachu, krize ve vztahu, rozchodu, osobního hledání. Muži nejčastěji s problémy v partnerských vztazích.
Zdůrazňujete, že člověk by měl mít rád sám sebe a uctívat své já. Pokud si někdo nevěří a třeba se i nemá rád, znamená to, že se řítí do "pasti?" Co by měl dělat člověk, když si řekne, že je k ničemu?
Sebeúcta a sebeláska je něco, čemu se všichni potřebujeme učit. Neznám člověka, který by dostával od svých rodičů bezpodmínečnou lásku, ale většinou se nám dostalo přijetí od rodičů za "jistých" podmínek. Byli jsme často vychováváni pod tlakem, strachem, vinou a většinou to, jak nás vychovávali, jak se k nám v období dětství chovali, tak my teď děláme sami sobě. Naučili jsme se sami sebe "popohánět,“ plnit úkoly, povinnosti, věnovat spoustu pozornosti vnějšímu světu, ale sami sebe - svoje potřeby, přání upozaďovat a přehlížet. Potřebujeme se naučit znovu vnímat sami sebe, své potřeby a začít o sebe pečovat, protože jedině tak se můžeme začít cítit v životě dobře.
Myslíte si, že někteří lidé nedosáhnou vlastního cíle, protože si sami nevěřili? Spousta lidí dělá, co nechce. Mají práci, kterou třeba nemají rádi. Své dávné sny možná už pohřbili a žijí stereotypní život bez zvláštního naplnění. Co byste těmto lidem vzkázala, pokud se tak cítí?
Často bývá náš velký problém, že ani vlastně nevíme, netušíme, co chceme. Přitom každý z nás má nějaké "svoje" schopnosti, nadání, dar, talent, jen ho potřebuje v sobě objevit a rozvinout.
Když sám sobě nevěřím, tak se mi můj cíl poznává obtížně, ale když znovu a znovu s trpělivostí a láskou budu v sobě hledat, ptát se, tak jej objevím. Každý z nás má v sobě poklad, ale můžu ho objevit jedině sám. Sám za sebe.
Jací lidé za Vámi nejčastěji chodí? Dá se mluvit například o nějaké profesi, ze které Vás navštěvují častěji?
O profesi se určitě mluvit nedá… Vnímám jako terapeutka, že mě navštěvují lidé, které něco trápí nebo něco chtějí ve svém životě změnit a jsem moc ráda, že jim mohu k tomu svou citlivostí, laskavou a vědomou pozorností pomoci.
Za poskytnutý rozhovor děkuji paní Lence Krejčí, které přeji mnoho zdraví a úspěchů.
Navštívit její stránky Tanec Duše