Můžete mí říci historii Vašeho vztahu s partnerem/partnerkou, která vyvrcholila otevřením vlastní veterinární ambulance?
Dali jsme se dohromady na škole před manželovou poslední státnicí a tak nějak jsme to spolu vydrželi přes 20let dodnes. Více než 10 let jsme pracovali na jedné klinice v Praze, takže jsme věděli, že dokážeme skloubit pracovní a rodinný život.
Později nám začal vadit "pražský způsob života" po více stránkách a hledali jsme místo na dosah od Prahy, kde bychom mohli s třemi dětmi a zvířaty žít pohodověji. S tím se pojilo i to, že jsme se rozhodli otevřít vlastní praxi, prvotně se skromným cílem, aby "to " uživilo alespoň jednoho z nás. Že bude o naše služby takový zájem, že jsme dnes oba plně vytíženi až přetíženi, to předčilo veškerá naše očekávání.
Proč zrovna veterina? Nelákala Vás péče o lidi?
Veterinářkou jsem chtěla být asi od sedmi let. U manžela to bylo obdobné. Myslím, že nás k tomu vedly dvě hlavní pohnutky - zvířata jsme měli a máme moc rádi a oba v sobě máme silnou potřebu pomáhat.
Mě osobně medicína lákala, měla jsem ji jako alternativní volbu, ale zvířata nakonec zvítězila.
Být veterinářem je zcela určitě snem spousty dětí, co byste jim nyní poradili, aby dosáhli tohoto snu a proč by se jej měli držet?
Ať určitě zkusí zvířátka chovat doma nebo o ně nějakou jinou formou pečovat. Zjistí, zda mají opravdu dost zápalu a vytrvalosti, které jsou nezbytné.
Ve škole se musí slušně učit, protože na vysokou veterinární školu je obtížné se dostat i ji vystudovat.
Veterina je krásná práce, ale pokud ji chcete dělat poctivě, připravte se na to, že v tomto oboru práce a vzdělávání trvají po celý život a pojem "volný čas" se stává chimérou.
Jaká zvířata ošetřujete nejčastěji?
Psi a kočky vedou, ale stále přibývá tzv. "pocket pets" - křečků, fretek, králíčků… Ptáky a plazy ošetřujeme výjimečně, jejich chovatelé většinou kontaktují rovnou veterináře specialisty. Občas se staráme i o pro nás "kuriózní" pacienty - kozičky, ovečky, ošetřovali jsme i lvíče a tygře.
Jako dítě jsem chodil k veterináři i s křečkem, ale nepředpokládám, že veterinář vidí moc rád tak malého pacienta, je tomu tak?
Máte tak trochu pravdu. I když se snažíme vzdělávat i v tomto oboru, nestíháme již dosáhnout takových znalostí jako specialisté. U těchto zvířat provádíme základní ošetření a některé chirurgické zákroky, ošetření zubů v anestezii… Mimochodem, tito pacienti nabývají takového významu, že pro ně na univerzitě vznikla nová katedra.
Předpokládám, že méně příjemnou části Vaši náplně práce je "uspání" zvířat, během čehož asi i ukápne několik slz majitelům těchto mazlíčků. Jak jste se naučili snášet tuto bolestivější odnož Vašeho řemesla?
Musíte to brát tak, že jde také o pomoc. I po těch letech ale nejsme imunní k pocitům. Jsou pacienti, například onkologičtí, chronicky nemocní, se kterými projdeme dlouhou bitvou, známe se již poměrně dobře i s majiteli, víme, jak moc do boje investovali citově i finančně, co pro ně zvířecí kamarád znamená… Pak je obtížné zůstat nad věcí.
A jsou případy, kdy víme, že stačilo jen trochu více zájmu, obětavosti ze strany majitele a vše mohlo dopadnout jinak…, a to je pocit čisté bezmoci.
Oboje je nutné profesionálně zvládnout, ale neobrníte se nikdy.
Dokáže si člověk nezasvěcen do veteriny představit, jaký je rozdíl mezi lidským pacientem a tím zvířecím? Automatické je jen to, že já, když přijdu k lékaři, přesně řeknu, co mne bolí…
Kromě toho, že zvířata nemluví a tak jsme hodně odkázáni na informace od majitele, které se mohou velmi různit co do přesnosti, bývá také mnoho zvířat vystrašeno, chovají se abnormálně, nespolupracují… Předpokládám, že lidští lékaři nebývají tak často poškrábáni a pokousáni svými pacienty.
Další velký rozdíl je, že o tom, zda a jak budeme zvíře léčit, rozhoduje majitel, a tak oscilujeme mezi extrémy, kdy chce majitel zachránit nezachranitelné a situací, kdy zvíře vyléčit lze, ale majitel o to z různých důvodů nestojí.
Jinak, jen tak na okraj, zvířata se v mnohém od lidí příliš neliší, jsou mezi nimi hrdinové, kteří statečně snáší i obrovské útrapy, bolestíni, kteří vyvádí jen když jim křivě přeložíme chlup, introverti, kteří se s námi nebaví a extroverti, kteří si vyžadují neustálou pozornost, simulanti… Někdy je to velmi zábavné.
Obtížně se mi to hodnotí, i když jsem na několika zahraničních pracovištích krátkodobě pobývala. Myslím, že je zde velká chuť a snaha veterinářů dohnat to, co nám za socialismu uteklo.
Co pokulhává, je přístup univerzity, která by měla studentům předávat uceleně obecně platné i nejnovější poznatky a vést je k praktickým dovednostem, což se ne vždy děje. Toto pak lékaři musí obtížně dohánět v rámci různých odborných sekcí a seminářů.
Myslím, že u nás lze najít poměrně dost slušných i výborných pracovišť. Vzhledem k nutným vysokým investicím do hmotného i nehmotného vybavení těchto pracovišť je však nutné počítat i s vyššími cenami za ošetření. Je tedy na klientovi, jaké jsou jeho preference a vždy je dobré před rozsáhlejším ošetřením prodiskutovat s lékařem přibližnou finanční částku. Pojem finanční dostupnost znamená pro každého něco jiného. Poměrně dobře funguje také pojištění zvířat.
Jsou lidé ochotni investovat do zdravotní péče pro své miláčky větší peníze?
Určitě ano, musí však vždy vědět, za co své peníze utrácejí a jak velké jsou šance, že se naplní jejich očekávání.
Co na Vaši práci máte nejraději a co naopak rádi nemáte?
I po těch letech máme rádi zvířata a jejich majitele, alespoň většinu z nich. Máme rádi to dobrodružství, kdy pátráme po příčinách obtíží a radost, když můžeme pomoci.
A neradi - papíry, papíry, papíry, faktury, hlášení úřady... Vše to, čím neléčíme, ale žere to náš čas.
Máte nějaké úmysly, v čem byste se mohli dále posouvat?
Vzhledem k tomu, že nám do důchodového věku, pokud zdraví dá, zbývá cca 20 let, je pro nás představa neměnného stavu trochu děsivá. Plánů máme mnoho, ale bude potřeba je uzpůsobit finančním možnostem a našim silám. Rádi bychom naše pracoviště trochu zvětšili a nabídli některé nové služby týkající se zejména následné péče o pacienty. Rádi bychom se též zapojili do systému akreditace veterinárních pracovišť, což je teprve se rozbíhající projekt převzatý např. z USA, sloužící k objektivnějšímu zhodnocení úrovně daného pracoviště. Toto je běh na dlouhou trať a zároveň pořádný bič, který si člověk sám na sebe plete.
"Nosíte" si Vaše případy v hlavě tak, že na ně během dne myslíte a přemýšlíte nad nimi? Případně mohli byste dát nějaký příklad?
Ačkoliv si dáváme předsevzetí, že zachováme profesionální odstup, často to porušíme. Ve chvíli, kdy řešíme komplikované pacienty, nejsme schopni mysl v určitou chvíli "zabouchnout" a nosíme si práci domů, nespíme… Při naší práci jsme často vtahováni do životů klientů, jsme žádáni, abychom zvířátko za každou cenu zachránili, protože je to jediný smysl života babičky, dědečka… A to je velký tlak.
Léčili jsme třeba fenku, která trpěla tzv. Evansovým syndromem - odbouráváním červených krvinek a destiček. Potřebovala velmi intenzivní léčbu na potlačení nepřiměřené imunity, která toto způsobovala, museli jsme ji aplikovat několik záchranných transfúzí. K tomu u ní byl zjištěn zánět dělohy, který mohl být i jednou z vyvolávajících příčin. Po velmi obtížné stabilizaci jsme fenku museli operovat za poměrně velkých rizik - porucha srážlivosti, anemie, imunosuprese... Vše však dobře dopadlo a fena se po této anabázi uzdravila. Boj byl těžký i proto, že pes patřil pánovi, který bojoval s těžkou duševní nemocí a na psovi lpěl…
Setkáváte se často s týranými zvířaty? Možno příklad?
Poměrně často se setkáváme s případy nevhodné nebo zanedbané péče o zvíře, je to však hlavně díky tomu, že spolupracujeme s několika útulky a nadacemi pro opuštěná zvířata. Naštěstí málokdy vidíme zanedbání péče ze strany našich klientů. Občas se setkáváme se zvířaty odebranými z "množíren", operovali jsme například fenku čivavy, která měla chronicky zlomenou čelist, ledvinové kameny a zánět dělohy apod. Těší mě, že se vždy najdou lidé dobré vůle, kteří pomohou taková zvířata zachránit, v tomto jsem optimistou, který věří, že dobro nad zlem převažuje. I my se snažíme pomoci v rámci našich možností, jsme přesvědčeni, že i toto je součástí našeho poslání, byť ne vždy finančně rentabilní.
Jaký je Váš osobní názor na tresty za týrání zvířat? Mne osobně se zdají někdy až výsměšně nízké…
Neznáme podrobně legislativu a výši trestů, k tomu se nemůžeme objektivně vyjádřit. Častým problémem však bývá naše typická schopnost ohýbat předpisy k obrazu svému a nevidět, co má být viděno.
Rozhovor mi poskytli manželé Maradovi z Mělníka, za který jim moc děkuji a zároveň přeji spoustu uzdravených pacientů a štěstí v jejich podnikání.
Navštivte stránky Veterinární kliniky Maradovi Mělník