S tak trochu pesimistickým nádechem jsem si při dělání úklidu říkal, proč vlastně uklízím, když za chvíli nablýskané okno bude zase umazané, podlaha zaneřáděná, čisté tričko za pár hodin propotím, na utřený stůl zase zasněží prach a toaleta bude… však víte – „nečistá.“ Ve svém pesimismu jsem chvíli ujížděl dál, až jsem zapadl za hranu jisté skepse, protože jsem došel k názoru, že ono většina věcí zkrátka nevede ve finále k ničemu. Záleží jen na jediné věci, které jsme povinni my všichni bez rozdílu rasy, pohlaví nebo moci. Jako jsme se narodili, tak i zemřeme – všichni do jednoho. A jedná se vlastně o jedinou skutečnou spravedlnost na tomto světě, kterou nemůže žádný mocenský bůh zpochybnit, ani v tom zabránit. Dočkáme se všichni. Bohužel, Bohu dík…
Nechal jsem se do svých myšlenek zatáhnout dále, protože život přece není o tom, abychom přišli na svět, nějak to tady odžili a pak se poroučeli na „druhou stranu.“ Život a svoboda jsou darem, jehož je ve světě alarmující nedostatek. Naše uvažování se tak moc váže k jistotě zítřka, že si to ani neuvědomujeme. Osobně neznám nikoho, kdo by řekl „Jestli se dožiju zítřku, navštívím Tě.“ Lidé říkají, že tu zítra nemusí už být, ale obvykle to míní v humoru. Na světě jsou ale místa, kde to v legraci neříkají, protože u dětských hřišť nedaleko jejich domovů vybuchují pumy, nad hlavami se vznášejí bojové letouny a úrodnou půdu hyzdí těžké tanky – ve dvacátém prvním století se chováme jako barbaři nevážící si daru lidského života, o jehož podstatě tak výmluvně a pohádkově vypráví prezidenti za řečnickými pulty. Není jisté, že tu zítra budeme, takže zítřek není jistota, je to naděje. Sžil jsem se s myšlenkou mého kolegy, že jsme se narodili na správném místě. Musím souhlasit i s mou kolegyní, která jen dodala, že žijeme i ve správnou dobu.
