Více než dva roky práce na jednom příběhu znamená
spoustu stráveného času na něčem, co se jako výstřel do tmy může
rozplynout do okolí, aniž by si toho někdo všiml. Píšu, protože mě to
baví a už ze zkušenosti s knížkou Nataša vím,
že do tmy střílet nebudu – maximálně do šera. Naštěstí svět není
černobílý a ani prostředí okolo není jenom chladné nebo teplé. Jsem rád,
že nemusíme být přímo bohatí, abychom nemuseli být vyloženě chudí.
Elektronická kniha Nataša se
prodala a prodává, posbírala pár cenných ohodnocení v různých
recenzích, ovšem úspěch popsaných a publikovaných stránek se neměří
pouze recenzemi, ale zároveň i prodejností. Jsou knihy, jejichž recenze
usvědčily autory z „promarněného času,“ ovšem prodejnost byla natolik
velká, že se prakticky kniha vyznačila něčím mimořádným – originalitou a
výjimečností. Myslím si, že pro žádného spisovatele není nic lepšího,
než když jeho dílo se sejde se svým čtenářem. A já jsem rád, že i já
jsem takových pár našel – to je to, proč textový editor je mou zálibou.
Psaní je druh činnosti, ve které můžu vyjádřit něco svého a přitom i
neskutečně vykonstruovávat neomezené množství teorií, situací a
myšlenek.
Nakonec i ten promarněný čas, který jsem výše úmyslně vepsal do uvozovek, je naprosto relativní pojem, jehož význam je pro každého pisatele jiný. Jsou totiž pisálci, jejichž díla putují přímo do šuplíku. Ve stole končí ne proto, že by o ně nikdo neměl zájem, ale protože píší jen pro sebe a to jim stačí. Můj cíl je jasný a vůbec se jím netajím. Tak například e-kniha Nataša vyšla na začátku roku 2015 a jejím záměrem bylo upozornit na osudy ukrajinských dívek, které často končí pod spodinou naší společnosti, kam se možná nedíváme, natož aby nás to trápilo. Nataša s jistým elánem a důvěrou ve zdravou budoucnost nepromarní ani vteřinu života, aby našla sama sebe, ovšem realita v opravdovém životě se může a zcela jistě se bude značně lišit.
Když už se váš příběh odpoutá od přitažlivosti vašeho počítače a je nabízen dalším lidem, je neuvěřitelné pohlížet k názorům mých čtenářů, kterým moc děkuji za zájem. Musím se přiznat, že recenze čtu s velkou dávkou pokory a říkám si, že můj čtenář má vždycky pravdu a já bych byl sám proti sobě, kdybych jeho názory přehlížel. Postřehy lidí, co strávili čas čtením e-knihy Nataša, jsou pro mne podstatnou zpětnou vazbou, která by mne měla posunout dále a být základem pro zlepšení se při psaní. Proto všechno dávka pokory ve mně proudí, když s napětím čtu názory lidí, kteří se umějí vyjádřit slušným způsobem, nikdy nemám touhu jim ta přesvědčení brát. Pakli-že si můj čtenář myslí, že v mém příběhu je moc násilí, znamená to, že je tam pro toho konkrétního člověka násilí prostě moc. Tohle není hra, při které bych se snažil zalíbit se všem, protože je to stejně nemožné jako boj s větrnými mlýny. Nakonec další čtenář napíše, že násilí je v knize málo. Subjektivní názor je krásný projev svobodného uvažování a zároveň i důkazem toho, jak jsme rozdílní. Proto ta pokora je na místě a tak potřebná.
S Natašou jsem měl jistý problém. Myšlenka příběhu mne provázela poměrně dlouho, i protože jsem se zajímal o život na Ukrajině, se kterým mám nyní docela zajímavé zkušenosti. Prakticky na cílové rovince jsem už chtěl knihu definitivně navždy uschovat někam do útrob, abych na ní třeba i časem zapomněl. Moje přítelkyně mi vyčinila, abych to nedělal a přesvědčila mne, abych svou knížku dokončil. Že už jsem byl v etapě poblíž cílové pásky, se posléze i ukázalo jako pravdivé. Psaní druhé knížky První poločas je pro mne jednodušší v tom smyslu, že už zkrátka vím, že knížka dokončena bude – a je k tomu velmi blízko už nyní (více v sekci „První poločas“ v menu stránek). Rozhodnost člověka a jeho vůle něco dokončit by měla být v popředí jeho osobnosti. Osobně moc nechápu lidi, kteří nemají jasné představy o své budoucnosti – to je normální u dětí, ale nemyslím si, že by to tak mělo být u dospělých. Potom si pokládám otázku „co může být těžšího, než hledat sám sebe?“
První poločas bude knížka právě o cílech, snech a o motivovanosti jich dosáhnout. Někdy stačí zápletka osudu, jindy zase musí být hnací motor, aby se dosáhlo vytouženého. Toť je přesně smysl mé nové knížky, kterou snad brzy budete číst. Fotbalové prostředí je pozadí příběhu, jehož znalost přinese čtenářům „výhodu.“
Takže relativní pojem smyslu psaní mohu upřesnit jen sám za sebe a to na základě z výše uvedených důvodů. Psaní má smysl…
Nakonec i ten promarněný čas, který jsem výše úmyslně vepsal do uvozovek, je naprosto relativní pojem, jehož význam je pro každého pisatele jiný. Jsou totiž pisálci, jejichž díla putují přímo do šuplíku. Ve stole končí ne proto, že by o ně nikdo neměl zájem, ale protože píší jen pro sebe a to jim stačí. Můj cíl je jasný a vůbec se jím netajím. Tak například e-kniha Nataša vyšla na začátku roku 2015 a jejím záměrem bylo upozornit na osudy ukrajinských dívek, které často končí pod spodinou naší společnosti, kam se možná nedíváme, natož aby nás to trápilo. Nataša s jistým elánem a důvěrou ve zdravou budoucnost nepromarní ani vteřinu života, aby našla sama sebe, ovšem realita v opravdovém životě se může a zcela jistě se bude značně lišit.
Když už se váš příběh odpoutá od přitažlivosti vašeho počítače a je nabízen dalším lidem, je neuvěřitelné pohlížet k názorům mých čtenářů, kterým moc děkuji za zájem. Musím se přiznat, že recenze čtu s velkou dávkou pokory a říkám si, že můj čtenář má vždycky pravdu a já bych byl sám proti sobě, kdybych jeho názory přehlížel. Postřehy lidí, co strávili čas čtením e-knihy Nataša, jsou pro mne podstatnou zpětnou vazbou, která by mne měla posunout dále a být základem pro zlepšení se při psaní. Proto všechno dávka pokory ve mně proudí, když s napětím čtu názory lidí, kteří se umějí vyjádřit slušným způsobem, nikdy nemám touhu jim ta přesvědčení brát. Pakli-že si můj čtenář myslí, že v mém příběhu je moc násilí, znamená to, že je tam pro toho konkrétního člověka násilí prostě moc. Tohle není hra, při které bych se snažil zalíbit se všem, protože je to stejně nemožné jako boj s větrnými mlýny. Nakonec další čtenář napíše, že násilí je v knize málo. Subjektivní názor je krásný projev svobodného uvažování a zároveň i důkazem toho, jak jsme rozdílní. Proto ta pokora je na místě a tak potřebná.
S Natašou jsem měl jistý problém. Myšlenka příběhu mne provázela poměrně dlouho, i protože jsem se zajímal o život na Ukrajině, se kterým mám nyní docela zajímavé zkušenosti. Prakticky na cílové rovince jsem už chtěl knihu definitivně navždy uschovat někam do útrob, abych na ní třeba i časem zapomněl. Moje přítelkyně mi vyčinila, abych to nedělal a přesvědčila mne, abych svou knížku dokončil. Že už jsem byl v etapě poblíž cílové pásky, se posléze i ukázalo jako pravdivé. Psaní druhé knížky První poločas je pro mne jednodušší v tom smyslu, že už zkrátka vím, že knížka dokončena bude – a je k tomu velmi blízko už nyní (více v sekci „První poločas“ v menu stránek). Rozhodnost člověka a jeho vůle něco dokončit by měla být v popředí jeho osobnosti. Osobně moc nechápu lidi, kteří nemají jasné představy o své budoucnosti – to je normální u dětí, ale nemyslím si, že by to tak mělo být u dospělých. Potom si pokládám otázku „co může být těžšího, než hledat sám sebe?“
První poločas bude knížka právě o cílech, snech a o motivovanosti jich dosáhnout. Někdy stačí zápletka osudu, jindy zase musí být hnací motor, aby se dosáhlo vytouženého. Toť je přesně smysl mé nové knížky, kterou snad brzy budete číst. Fotbalové prostředí je pozadí příběhu, jehož znalost přinese čtenářům „výhodu.“
Takže relativní pojem smyslu psaní mohu upřesnit jen sám za sebe a to na základě z výše uvedených důvodů. Psaní má smysl…