Společnost se schová do tmy, až nad světem vyrostou jaderné
hřiby – možná i tak se dá shrnout jednoduchým souvětím to, o čem knížka (i hra)
Metro 2033 vypráví. Ruský spisovatel Dmitry Glukhovsky, který v roce 2007
vyhrál cenu za nejlepší literární debut, odčítá poslední pobyt lidského druhu
na zemi – tedy pod ní – v atomovém krytu, jako který má údajně moskevské
metro sloužit.
Celý příběh začíná dávno po tom, co se světové mocnosti vzájemně vyhladí (to asi není úplné sci-fi při pohledu na země, které neustále hovoří o míru, přitom konečky prstů lechtají ona červená tlačítka) a ti šťastní se schovají do metra v ruské metropoli. Moskevské metro je poměrně složitý systém o dvanácti linkách a dvěma stovkami stanic (Praha má tři linky a šedesát jedna stanic) a patrně to je základ společenských rýh na příběhu. Hlavním hrdinou je srdnatý a mladý Arťom, kterému je svěřen těžký úkol – zachránit život v metru tím, že odrazí útok podivných stvoření na „svou“ stanici. Při plnění tohoto poslání prochází strašidelnými tunely mezi stanicemi a zažívá drásající až život ohrožující dobrodružství – jeho přátelé tedy o životy přicházet budou. Ano – Metro 2033 je tak trochu horor.
Jakmile se dostanete přes pár stránek, pochopíte, jak celá soustava temného bunkru funguje. Společnost, státy, náboženské a etnické rozdíly se přenesou do hloubi o dvou kolejích. Celé zastávky v podstatě fungují jako jakési státy, do kterých vás strážní hlídka vpustí jen s platnými doklady. Co se mi nejvíce líbí na knize pana Glukhovského je absolutní přenos společnosti a jejího chování, které je nám tak přirozené a odlišuje nás od zvířat. Vlastně i to způsobilo náš obecný rozvoj – umíme mezi sebou spolupracovat – učíme jeden druhého, pomáháme si, čímž znásobujeme své možnosti a na druhé straně se věnujeme společným vírám, máme své vůdce. A jelikož takových skupin se v Metru 2033 vytvoří tolik, rozpoutají se i nepřátelské konflikty, uzavřou se různé aliance, dohody, úmluvy, atd. Všechno to, co známe z normálního světa, tedy to, co na základě našeho chování určuje naši lidskou povahu – v dobrém i ve zlém.
Autor patrně záměrně zmiňuje i naše placení. V metru sice peníze nejsou, to ovšem neznamená, že přeživší jaderného soudu si nevymyslili své vlastní. Zajímavé, přesto dosti výstižné – platí se zde patronami do zbraní. A právě tady Dmitry Glukhovsky uvádí cenu lidského života, protože vychází z toho, že jedna patrona je schopná někomu vzít život. A pokud si Arťom koupí čaj z hub, či sendvič (z hádejte čeho :-) ) a zaplatí za to například pět patron, má jeho pochoutka cenu pět lidských životů. Ale co, jíst se musí…
Samotných zbraní je zde spousta. Silný nepřítel celého lidského druhu jsou netvoři z povrchu zemského, kteří se pomalu prodírají k lidem v úkrytu. Mezi sebou však má řadu nešvarů i samotná společnost – těmto stanicím vládnou fašisté, ve druhých se plánuje komunistický převrat, jinde jsou na trůně náboženští fanatici, nebo tam silné společenství utváří mocná a bohatá Hanza. Ano, místo světové mapy si představte plánek metra, přidejte dychtivé příšerky a máte Metro 2033… Ještě před tím vlastně vyhoďte svět do vzduchu, posypte ho radiačním peklem, pak ty příšerky a potom je z toho tahle čtivá knížka.
Metro 2033 jsem si začal číst právě z toho důvodu, že jde o jakousi parafrázi ruské společnosti, což je téma, které mne zajímá už od střední školy. Východ je pro mě v řadě věcí zvláštní a velmi poutavý. Když jsem Metro 2033 začal číst, řekl jsem si, že přece nejde o parafrázi ruské společnosti tak, jak ji znám já, ale spíše o popis společnosti globální – uznejte, studených válek máme ve světě nespočet, aliancí se také pár najde, diktátoři do důchodu ještě nešli, náboženské rozdíly si vyčítáme pořád, bohatneme, chudneme, někde se i hladoví, takže jakápak ruská společnost? Možná ano, ale problémy postav z Metra 2033 jsou dokonalým přenosem lidské podstaty z globálního nadhledu – to je důvod, proč se mi Metro 2033 tak líbí. Knížka je čtivá, chvíli filozofická, chvíli akční, chvíli si myslíte, že jde o román. Najdete zde od každého něco, ovšem jedna podstata je zde nadnášena – přežití. To je asi nakonec i to jediné, oč celému lidstvu jde.Já rozhodně doporučuji přečíst…