Knížky jsou bezedným pokladem, nemyslíte?

                Protože je mi poměrně líto, jak přistupujeme v ČR ke knihám, zkrátka si řekněme narovinu, že moc nečteme, rozhodl jsem se další článek věnovat právě literatuře. Když už se u někoho z nás objeví nějaká ta – skoro bych chtěl napsat „vazba stránek,“ ale neřeknu to, mnohdy se jedná o zahraničního autora. Samozřejmě, jsou mezi námi i tací, kteří nepohrdnou ani českou knížkou, kterým bych nechtěl vůbec křivdit, ale celkový zájem o čtení vadne a v konkurenci s filmy a počítači si knížky možná stěží najdou své místo. Sám jsem ve škole nebyl žádný čtenář. Obecně u mě platilo, že čím více stránek nějaký příběh měl, tím menší měl šanci na to, abych se do něj vůbec pustil. Celková křivka mého zájmu klesala s rozpínavostí příběhu a tím, jak jsem jeho čtení kouskoval. Po nedlouhých chvílích přišel okamžik, kdy jsem se v celé story ztrácel, a křivka spadla na nulu. Do bodu mrazivého nezájmu byla knížka vrhnuta už ve chvíli, kdy mne vůbec někdo ke čtení nutil.

                Názor na čtení jsem ale změnil na střední škole před maturitními zkouškami. Byl jsem součástí prvního ročníku, který novou státní maturitu okusil, a taky v seznamu povinné četby škola dělala neustále změny. Finální seznam četby, ze které jsme si museli vybrat, jsme dostali snad tři čtvrtě roku před zkouškami. Uznejte sami, že přečíst dvacet knih, které nechcete, a ještě se připravit do dalších předmětů v rámci jenom měsíců prostě nebyla žádná legrace. Že si vyberete z listiny autory a knížky ale ještě znamená, že si je musíte nejdříve sehnat a to taky nebyla věc jednoduchá. Pustil jsem se do knížek, které mne upřímně řečeno nebavily, ovšem jiné z nich už ano.  Po maturitě jsem se těšil už z knih, které jsem číst chtěl. V jedné chvíli jsem měl velký zájem číst, ale neměl jsem nic vybráno a nic vyhlédnutého, a tak jsem si knížku prostě vylosoval v knihovně a z regálu jsem vytáhl napoprvé nějakou detektivku, což jsem číst nechtěl a na druhý pokus však už mi padl do rukou Bílý Bim (Gavriil Trojepolskij), jež padla přesně do mého gusta. A řekněme, že nejen příběhy pro mne jsou zajímavým tématem. Jde taky o to, jak moc si sednete s autorem a jeho psaním. Z přečteného mne zaujalo opět směřování na východ, tentokrát ale od českého autora Davida Šťáhlavského. Jeho popis života v Rusku i vystihuje název knížky Rusko mezi řádky. Jelikož jsem z Ostravska, nedám dopustit třeba na Petra Bezruče.
                V době internetu a televize je kniha pro některé zapomenutým a dávným zdrojem něčeho nového. Jsem velký fanoušek filmů a rád si zajdu i do kina na něco, co mne opravdu baví – o to více, když se jedná o nějakou ságu či legendu. Z nedávných se dá zmínit třeba pokračování Hvězdných válek: Síla se probouzí, a nebo vsazení boxerského šampiona Rockyho do vedlejší role ve filmu Creed.
                Filmy jsou uměním, které určitě odmítne jen málokdo. Na druhou stranu ke knížkám mohu přistupovat s velkým respektem, protože se často jedná o kus práce jediného člověka. Knižní příběh nebude nikdy limitován možnostmi zvláštních efektů, ale jediným mantinelem je představivost čtenáře. A čím lépe se spisovatel vyjádří, tím lépe přijmeme jeho myšlenku, protože když už nás uspořádaná písmenka pohltí natolik, že nejsme schopni přemýšlet na něco jiného, je to pro mne osobně příjemný relax. Ochotně rovněž přijímám fakt, že si čtením rozšiřuji slovní zásobu a celkovou vzdělanost. Věděli jste třeba, že v ruských muzeích měli zavřeno kromě všech pondělí také každé poslední úterý v měsíci? Je to možná nepodstatná věc, pokud se nechystáte skouknout nějaké exponáty v Petrohradu, ale celkově to rozšiřuje rozhled. Že je ve fotbale rohový kop z hledisek statistik prakticky beznadějná cesta ke vstřelení branky mi třeba vysvětlila knížka Hra čísel od Chrise Andersona a Davida Sallyho.
                Knížky jsou magickým světem vtlačeným do souhry písmen, slov a nakonec vět, jejichž významy dávají pokaždé nádechu něčeho nového, protože každý si z knihy vezme něco jiného. Každý si prostředí děje a osobitost postavy představí trochu jinak, kdež to ve filmu je všechno dané.
                Osobně zvažuji i nákup čtečky e-knih, protože mi přijde nepohodlné knížku po přečtení odložit, aby hromadila prach nebo jí někam odnášet a darovat. Vždy jsem byl zastáncem papírových knížek, nicméně s rozmachem elektronických knih se mi vyjasňují jisté výhody těchto bitových zázraků. E-knihy jsou levnější, nezaberou žádné místo (opomíjím to mizivé procento na dnešních velkokapacitních paměťových kartách), dostupná je e-kniha ihned po zaplacení, samozřejmě šetříte lesy, ale především výběr e-knih je nespočetný. Ono trh s tištěnými knížkami nijak neroste a sám jsem se přesvědčil o tom, jak moc se vydavatelé bojí investovat do výroby knih zvláště od neznámých autorů – to mluvím o e-knize Nataša. Abych byl objektivní, tištěná kniha je prostě něco, co držíte v ruce a já to vidím jako nesporné plus. Mne se z papíru čte prostě lépe. O čtečce přemýšlím hlavně z důvodu dostupnosti e-knih, které jen zaplatím a už čtu.
                Knížka je pro mě něco, co zabere čas. Pokud čtení zaujme, o obsahu přemýšlíte moc často. Není nad to se ke stránkám těchto bezedných pokladů vracet znovu a znovu…

A samozřejmě, pokud si koupíte mou e-knihu Nataša, získáte si u mne bezvýznamné plus :-)