Jít spát dříve? Nebo se zabalit do peřin podstatně
později – chvíli před svítáním? Třeba jste stejní hokejoví blázni jako
já, a tak řešíte podobné dilema. Česká hokejová reprezentace nastoupí do
svého prvního duelu světového poháru proti Kanadě 18. září už ve dvě
ráno – v noci ze soboty na neděli. Nevím, jestli se škatulkujete mezi
pesimisty, kteří uvěřili názorům zámořských médií, že Češi budou na
turnaji do počtu, anebo mezi ty, kteří budou přinejmenším fandit s tím,
že každý zápas začíná za stavu nula nula a stát se může cokoliv. Že jsme
outsidery? No a co? Nám taková role spíše sedí, co vím já.
Český národní tým má za sebou dva přípravné zápasy s Ruskem. Ty nám leccos naznačily a ukázaly. Zdá se, že máme dva velmi vyrovnané brankáře, hladový útok a pokorou naplněné trenéry. Pozitiva můžeme jmenovat z právě zmíněného – Češi nemají brady nahoře, protože si dokonale uvědomují, že náš tým je poskládán prakticky ze všeho dostupného, co v NHL máme. Negativum? Česká obrana mi nepřijde tak katastrofální až tragická, jak se často o ní hovoří. Z článků, které čtu, si dělám obrázek, že naši obranou by proplula i Queen Mary s doprovodem, aniž by si jí naši beci všimli. Jistě, příprava s Ruskem z daleka neodpovídala svou rychlostí ani nasazením tomu, co nás čeká za oceánem. Vždyť z našich čekajících soupeřů Kanady i USA září naprosto jiný, podstatně odlehčený styl hokeje i důrazu. Kanaďané se podstatně agresivněji tlačí před bránu než Rusové a jejich bránění spočívá často i v nasazení útočníků – což bohužel u naší hry dosti postrádám – někdy až děravé střední pásmo prostě není chybou naší defenzívy, protože do bránění středního pásma by se měli přidávat i útočníci. V tom se podle mě česká hra nelichotivě vzdaluje té zámořské.
Světový pohár nenabídne jen konfrontaci hvězd NHL, ale především koncert šesti národních týmů doplněných mladými hokejisti ze severní Ameriky do 23 let a výběrem Evropy, který na mne působil tak trochu bez motivace – aby taky ne, když je nespojuje kromě domovského kontinentu prakticky nic – ani jedna hrdost, ba možná jen jakási hořkost z toho, že na poháru nemají vlastní celek – Slovákům pořadatelé dosti ukřivdili, si myslím. Nakonec je jasné, co byla priorita NHL – vidět hráče z této soutěže a v tom Slovensko nenaplňuje předpoklad pro schopnost složit jednu kabinu. Bohužel.
Zpátky k českému národnímu týmu, který je pasován do role sparing partnera. Proč bychom z toho vlastně měli plakat? Celý turnaj je krátký, a tak může být i nevyzpytatelný. Já jsem osobně rád, že nepatříme mezi favority, neboť to by byly otěže, které bychom měli na svých zádech. Můžeme překvapit a já budu fandit. To je úděl fanouška – fandit a věřit, protože vím, že na to máme.
Český národní tým má za sebou dva přípravné zápasy s Ruskem. Ty nám leccos naznačily a ukázaly. Zdá se, že máme dva velmi vyrovnané brankáře, hladový útok a pokorou naplněné trenéry. Pozitiva můžeme jmenovat z právě zmíněného – Češi nemají brady nahoře, protože si dokonale uvědomují, že náš tým je poskládán prakticky ze všeho dostupného, co v NHL máme. Negativum? Česká obrana mi nepřijde tak katastrofální až tragická, jak se často o ní hovoří. Z článků, které čtu, si dělám obrázek, že naši obranou by proplula i Queen Mary s doprovodem, aniž by si jí naši beci všimli. Jistě, příprava s Ruskem z daleka neodpovídala svou rychlostí ani nasazením tomu, co nás čeká za oceánem. Vždyť z našich čekajících soupeřů Kanady i USA září naprosto jiný, podstatně odlehčený styl hokeje i důrazu. Kanaďané se podstatně agresivněji tlačí před bránu než Rusové a jejich bránění spočívá často i v nasazení útočníků – což bohužel u naší hry dosti postrádám – někdy až děravé střední pásmo prostě není chybou naší defenzívy, protože do bránění středního pásma by se měli přidávat i útočníci. V tom se podle mě česká hra nelichotivě vzdaluje té zámořské.
Světový pohár nenabídne jen konfrontaci hvězd NHL, ale především koncert šesti národních týmů doplněných mladými hokejisti ze severní Ameriky do 23 let a výběrem Evropy, který na mne působil tak trochu bez motivace – aby taky ne, když je nespojuje kromě domovského kontinentu prakticky nic – ani jedna hrdost, ba možná jen jakási hořkost z toho, že na poháru nemají vlastní celek – Slovákům pořadatelé dosti ukřivdili, si myslím. Nakonec je jasné, co byla priorita NHL – vidět hráče z této soutěže a v tom Slovensko nenaplňuje předpoklad pro schopnost složit jednu kabinu. Bohužel.
Zpátky k českému národnímu týmu, který je pasován do role sparing partnera. Proč bychom z toho vlastně měli plakat? Celý turnaj je krátký, a tak může být i nevyzpytatelný. Já jsem osobně rád, že nepatříme mezi favority, neboť to by byly otěže, které bychom měli na svých zádech. Můžeme překvapit a já budu fandit. To je úděl fanouška – fandit a věřit, protože vím, že na to máme.