Ochromující rána, osláblé a nehýbne tělo. Pocit
bezmoci, který dost možná následuje po ošklivé autonehodě. Z povzdáli za
zvuku sirén se vyřítí anděl v záři modrého světla zachránit váš život.
Často se setkává s verbálními útoky pacientů, avšak jejich záchranu
považuje za nejdůležitější, co podle jeho slov nemůže nikdy omrzet.
Největší možné ocenění je pak pro něj jen prosté "děkuji." Pan Bohdan
Jančata zachraňuje životy přímo na záchrance dvacet let, i když o pět
let déle pro ni pracuje. Mám nesmírnou radost, že zkušený záchranář jeho
formátu souhlasil s rozhovorem.
Jak dlouho pracujete jako záchranář a co Vás k tomu vedlo?
U „záchranky“ pracuji dvacet pět let a jako záchranář pracuji téměř dvacet let. A co mě k tomu vedlo? Těchto důvodů bylo určitě více, jako například ten, že v rodině jsem měl a vlastně mám zdravotníky a tak jsem k tomuto oboru měl určitě blízko. Svou roli při mém nástupu na „záchranku“ sehrála určitě také šťastná náhoda. Můj další postup na pozici „záchranáře“ byl pak vlastně jen logickým vyústěním mnoha faktorů. Určitě to byla určitá atraktivnost práce a v neposlední řadě také lidé, které jsem v oboru potkával.
Vaše práce je zachraňovat lidské životy. Dá se říci, že pocit z včasné pomoci někomu je něco, co nikdy neomrzí?
Víte, někomu pomáhat, přece nemůže omrzet. A když se jedná o lidský život? Co je víc? A vůbec nejvyšší ocenění, alespoň pro mě osobně je, když vám někdo poděkuje.
Stává se často, že kvůli práci máte problém si rozvrhnout Váš osobní život? Že musíte například zůstat kvůli potřebám dlouho v práci?
Ano stává se, že naše práce „nabourá“ osobní život, ale určitě ne často. A zůstat z nějakého důvodu v práci déle už je úděl všech zdravotníků. Mluvím ale za sebe. Samozřejmě, že když jsem byl mladší a měl jsem malé děti tak to bylo asi trochu složitější.
Už jste se setkal s agresivními pacienty? Někteří říkají, že by záchranáři měli mít stejné postavení jako policisté, aby jejich napadení bylo trestáno mnohem přísněji. Co byste vzkázal těm, kteří s tímto nesouhlasí?
S různou formou agrese u pacientů se setkáváme poměrně často. V převažující části případů je to agrese verbální. V případech fyzického napadení záchranářů dochází většinou ve spojení s alkoholem a nevím, zda by došlo k vyřešení problémů s fyzickým napadáním záchranářů jen přísnějšími tresty, ale možná by to mohlo mít určitý odstrašující efekt.
Zažíváte někdy dny, kdy není moc co dělat?
Tak i toto se někdy stane, ale čím dál tím méně často. To se pak taky stává, že se snažíme zjistit, zda je vše na naší straně funkční, protože je to opravdu nezvyklé. A práce neustále, z mnoha námi neovlivnitelných důvodů, přibývá a tak si těchto okamžiků musíme vážit.
Co na Vaši práci máte nejraději?
Tady je odpověď velmi stručná. Přeci tu práci samotnou jako celek. Nedokážu „vypíchnout“ konkrétní věc. A jak jsem už zmínil, když vám někdo poděkuje? Je to ten vrchol.
Stává se, že někteří záchranáři bývají psychicky ovlivněni svou práci? Například, že někteří mají noční můry, nebo řeknou "je toho už na mně moc, budu dělat něco jiného…"?
Samozřejmě, že se to stává. Všichni jsme lidé a všichni jsme nějak „nastaveni“ a to, že práce záchranáře je v mnohých případech záležitostí stresovou, je určitě všeobecně známé a ne všichni se, se stresem dokáží vyrovnat.
Řidič záchranky musí často šlápnout na plyn, myslíte si, že některým se líbí, že mohou jezdit rychle v běžném provozu a ještě za to být placen?
No, možná to tak u některých řidičů funguje, ale ti se u záchranky obvykle, pokud se nedokáží umravnit, dlouho neudrží. „Mrtvý záchranář – žádný záchranář.“ Všichni za volantem si musí uvědomit, že neodpovídají jen za sebe a posádku, ale také za pacienta.
Jak probíhá běžný den záchranáře od příchodu do práce?
Všeobecně velmi jednoduše. Přijdu do práce, přeberu si pracoviště se vším všudy a vše překontroluju (ať už se jedná o vůz, vrtulník anebo dispečerské pracoviště) a čekám, až zazvoní telefon. Samozřejmě je to jen velmi stručná odpověď a nemůžu říct, že by dny v práci probíhaly stejně.
Berete svou práci jako poslání?
Ne asi ne. Ale to neznamená, že by mě moje práce nenaplňovala a neměl ji rád. Já mám o „poslání“ trochu jiné představy.
Asi jezdíte často k autonehodám, co byste teď vzkázal všem řidičům?
Můj vzkaz všem řidičům – „Nikdo nejste na silnici sám a být za volantem, není to samé, jako být za konzolou Playstation.“
Za poskytnutý rozhovor děkuji panu Bohdanu Jančatovi a celé Zdravotnické záchranné službě Moravskoslezského kraje, které přeji spoustu úspěšné práce v jejich nenahraditelném oboru.
Stránky Zdravotní záchranné služby Moravskoslezského kraje (odkaz se otevře v novém okně)
http://zzsmsk.cz/