Těžko říci, kolik vztahů končí ještě dříve, než začnou. Strašáky
mohou být rozdíly ve společenském postavení, fakt, že už dotyčný
partnera má, nebo třeba několik kilometrů rozdíl mezi domovy. Jestli
někomu padají kostry ze skříní, které znamenají románky či zakrnělé
vztahy z dob dávných, jež nerezaví, avšak teď už jsou pasé, asi není
tento článek úplně pro něj…
Sám považuji své soukromí za něco, co patří pouze mně a těm, kterých
se týká, ostatní by do něj neměli mít přístup. Osobně si myslím, že
sdílet svůj život s kde kým je velký chyba, ale třeba to tak není a já
jsem zakřiknutý introvert čerpající sílu ze svých myšlenek. Kdybyste ale
teď četli mé myšlenky, asi byste můj web opustili se smíchem na tváři…
Vztah na dálku je jako nenarozené dítě, jehož život byl zavrhnut
v podstatě v zárodku. Rozhodování se, zda to dává smysl nebo ne, pokusit
se být spolu, dá každému zabrat. Dovolím si tvrdit, že jen odhodlání a
důvěra dokáže být hnacím motorem vztahu, který nepřesekne ani dlouhá
vzdálenost. Ve své podstatě vím dobře, o čem mluvím. Mezi mým domovem a
jejím je mezera celých 884 kilometrů vzdušnou čárou (zde se odvolávám na
mapy Google). Rozhodl jsem se o tom napsat, protože doufám, že tím
možná povzbudím některé z těch, kteří do takového vztahu tlačí
pesimistické myšlenky o tom, jak to nemůže vydržet. Ono to záleží na vás
samých, jak moc chcete takový vztah udržet. Všechno ostatní považuji za
výmluvy.
Odpovím vám na otázky, které jsem již dostal od těch, kteří mne moc neznají…
„Už jste se někdy viděli?“ > Ano. Osobně se vidíme nejhůře jednou měsíčně.
Nakonec ani moje kniha Nataša není o nás dvou. Nataša je smyšlená… (odkaz na stránky knížky Nataša - otevře se v novém okně)
„Jste často v kontaktu? A jak?“ > Denně celá řada emailů přes
mobilní telefon, tablet a počítač, což vychází mnohem levněji než
zahraniční sms zprávy a pak každý večer Skype.
„Jak se bavíte?“ > Anglicky.
A otázka, kterou nemám rád „jak to budete řešit dále?“ > No,
udělali jsme velké kroky a prakticky jeden z nás má už přechodné
bydliště u toho druhého.
Celou řadu informací jsem o nás neřekl, nicméně moje přítelkyně se do
ČR přestěhovat jako cizinka nechtěla a já v ČR mám zaměstnání se
slušným příjmem. Jak to skloubit či vymyslet? Jiskry pálily nás oba
v počátcích, ve kterých moje drahá polovička moc nadějemi nezářila.
To končila dovolená na Ukrajině mne a mým kamarádům. S dívkou, se
kterou jsem se během té dovolené seznámil, jsem se však odmítal
rozloučit. Věděl jsem, že cesta pro náš vztah existuje, že ji jen musíme
objevit a spolu po ní jít. Jestli první metry této cesty byly trnité, a
ony neskutečně trnité byly, protože jsme chvilkami ztráceli oba vidinu
úspěchu, kterou však pokaždé tomu druhému dokázal vsypat ten druhý zase
zpátky, teď už kráčíme po krásné cestičce bez trnů a překážek. Už
čtvrtým rokem jsme spolu a doplňujeme vzájemné rezervy toho protějšího,
aniž bychom pochybovali o své budoucnosti. Problémy, které máme, jsou
naprosto běžného rázu a nedoprovází nás nic víc, než kterýkoliv jiný
„zdravý“ vztah. Já věřím jí a ona věří mne.
Od chvíle, kdy jsem překročil práh myšlenky, že všechno má svou
cestu, už nevěřím v nic jiného. Oba jsme si dokázali, že stačí jen chtít
a nenechat se odradit. A pokud vám někdo říká, jak moc to nemá smysl,
zkrátka si jen zacpat uši a jít si dál po své cestě…
Pokud byste se rádi k tomuto tématu dozvěděli něco víc, budu rád, když si o to napíšete přes kontakt :-)