Na začátku našeho rozhovoru bych rád osvětlil, jak vůbec kniha „Titanic – nikdo nechtěl uvěřit“ vznikla. Několik let před stoletým výročím mě oslovil majitel nakladatelství Epocha, zda bych pro ně nepřipravil menší studii k tomuto slavnému lodnímu neštěstí. On měl tehdy představu menšího formátu, tak asi kolem sto stran. Zprvu jsem se velmi bránil, i já měl v knihovně knihu Miloše Hubáčka a oprávněně jsem se tehdy domníval, že je dostatečně vyčerpávající… tak proč psát již napsané. Když si k tomu přidáme i fenomenální úspěch Cameronova filmu, přiznám se, že příliš odvahy přidat další stránky textu jsem opravdu neměl.
 |
| Podoba obálky knihy, zdroj megaknihy.cz |
Nicméně jsem se nechal přesvědčit a pomalu začal nořit do materiálů o potopení Titaniku. Najednou se objevovaly informace, o kterých jsem ani po přečtení Hubáčkovy knihy neměl tušení. Text zprvu vznikal velmi chaoticky, tak jak jsem jednotlivá témata postupně zpracovával. Velmi těžce se mi dařilo odděloval nánosy různých rádoby důvěryhodných materiálů od skutečně důležitých (nakolik se to podařilo už nechám na čtenáři) a dodnes vzpomínám, jak mě doslova zahltilo množství publikací, článků a rešerší. Mou knihovnu a počítač postupně plnily knihy a články věnované Titaniku. Dnes si kupříkladu každý může na internetu přečíst volně dostupné kompletní protokoly z amerického i anglického vyšetřování, najít osudy téměř většiny cestujících a členů posádky nejen Titaniku, ale například i Carpathie…
 |
| Zdroj: wikipedie.cz |
Po celou dobu co text vznikal, jsem se snažil být co nejvíce objektivní, ale i tak mě zarazila téměř úporná snaha mnoha aktérů a následně i autorů svést většinu viny za utopené na kapitána Lorda z Californianu, i když bylo objektivně prokázáno některými účastníky tragedie, že jeho loď nebyla jediná v okolí.
Výsledný text knihy díky tomu na sebe opravdu nechal dlouho čekat, až byl vydavatel téměř nervózní, zda se podaří dodržet navrhované termíny a původní první vydání vyjde včas.
Kniha zachycuje postřehy od stavby lodě přes její potopení až po konečné vyšetřování. Jak intenzivní šok podle Vás vyvolala prvotní zpráva, která světu oznámila potopení lodě, o které se povídalo, že je nepotopitelná a přitom vzala na smrt okolo 1 500 lidí?
Jak se rozepisuji v knize, šok to byl velmi intenzivní a v konečném důsledku vedl k mnoha změnám, které způsobily, že se námořní doprava stala mnohem bezpečnější. Ať už šlo o navýšení záchranných člunů, omezení řevnivosti mezi soukromými společnostmi provozujícími radiostanice na lodích, vytvoření oficiálního monitorovacího systému ke sledování ledovců, atd. atd. Nicméně zájmu o využití velkých osobních parníků se tragédie v podstatě nedotkla. Nesmíme totiž zapomínat, že tehdy opravdu neexistovala jiná možnost jak se přepravit přes Atlantik a zájemců o cestu do vysněného ráje neubývalo…
Ještě k té nepotopitelnosti – i tato informace je velmi zavádějící, protože nikdo z lodní společnosti White Star Line, ani její konstruktér či kapitán tato slova nikdy nepoužil. Byl to typický výsledek práce bulvárních novinářů.
Za vysokým počtem obětí může bezesporu nedostatek záchranných člunů, těch však měl Titanic podle tehdejších námořních regulí dokonce více, než jich mít musel. Samotné spouštění člunů ale bylo velmi zdlouhavé, začalo se s tím pozdě a mnoho z nich na hladinu moře dosedlo poloprázdných. Podle některých verzí, například i podle režiséra známého velkofilmu Titanic Jamesa Camerona, by v případě Titanicu více člunů nemuselo hrát v záchraně lidí větší význam, neboť by se čluny nemusely vůbec stihnout spustit na moře. Souhlasíte s touto teorií?
Nevím, podle jakých podkladů k této teorii režisér Cameron došel, vždyť byly všechny čluny na vodě mnohem dříve, než se Titanic potopil s výjimkou dvou skládacích nouzových člunů, ale i ty se dostaly na vodu těsně před potopení lodě.
Nakonec v textu knihy čtenář najde pro dnešní lidi poměrně překvapivé vysvětlení pomalého spouštění. Nejprve je zdržel samotný kapitán Smith a já to považuji za těžké lidské selhání, vždyť čluny mohly jít na vodu nejméně o půl hodiny dříve. Potom následovalo mnohdy velké úsilí o naplnění člunů a i to zabralo určitý čas.
Jinou otázkou by byl počet zachráněných. Je snadné dnes soudit důstojníky, že nedokázali čluny plně obsadit. Nejde jen o neochotu cestujících první a druhé třídy do člunů nastupovat, jde především o respekt posádky k tzv. VIP cestujícím, kterým nedokázali jejich záchranu prostě nařídit. I ve vypjatých chvílích jakou byla tato, chování důstojníků stále limitovala po léta vypěstovaná určitá servilnost vůči těmto lidem zároveň spojená s obavou ze vzniku nekontrolovatelné paniky. Ale té by se určitě jinak energickým důstojníkům podařilo zabránit.
Kromě toho v nich pracovalo ještě jedno omezení. Nikdy nespouštěli na vodu plně obsazené čluny (trénink opuštění lodě jak jej známe dnes z každé delší plavby, neexistoval, maximálně se vyzkoušelo v klidu přístavu spustit jeden, dva čluny, tak jak to technický dozor požadoval – aby bylo razítko – a to bylo vše) a ačkoliv se dnes zdá jejich obava z přetržení lan či převrácení člunů mnohým neopodstatněná, v kritických chvílích by způsobila ještě větší nechuť přítomných cestujících do člunů nastoupit. Je smutnou pravdou, že jejich obavy z potíží při spouštění bohužel následně potvrdil pokus provedený na sesterské lodi Olympic, ale to nemění nic na situaci, že se množství osob ve člunech dalo doplnit ještě ve chvílích, kdy byly již bezpečně na vodě.
Navíc bylo pro většinu zúčastněných zprvu nemyslitelné, aby se ve člunech pomíchali cestující všech tří tříd. I to patří k paradoxům tohoto lodního neštěstí.
Čluny na palubě měly plánovanou kapacitu necelých 1200 osob, ale dle mého názoru by se do nich dalších nejméně dvě sta lidí vešlo. Moře bylo absolutně klidné a převržení přetížených člunů nepřipadalo v úvahu. A pokud bychom k tomu přidali i snahu posádky o urychlené sestrojení různých nouzových vorů z materiálů nalezených na palubě (což pravděpodobně nikoho z velících důstojníků nenapadlo – potřebovali námořníky při spouštění - ale vory mohli stloukat i muži ze strojovny či hotelový personál), určitě by se zachránil podstatně větší počet osob.
 |
| Zdroj: tsn.ua |
Každopádně po potopení Titanicu se významně začala měnit pravidla lodní přepravy a počet člunů prakticky od té doby musí odpovídat počtu lidí na palubě (ba je dokonce převyšovat). Proč se už tehdy nepočítalo s odpovídajícím počtem člunů?
Mezi majiteli lodních společností tehdy převažoval pro nás dnes nepochopitelný názor, že velké množství člunů zavěšených na bocích může u cestujících vzbudit obavy z bezpečnosti lodě. Navíc vybavení čluny nepatřilo právě k laciným záležitostem a už tehdy se šetřily vstupní náklady jak se dalo. Neméně důležitým omezením bylo i to, že dřevěné čluny dost trpěly díky tomu, že byly vystaveny neustále nepřízni počasí a finance na jejich údržbu pochopitelně snižovaly zisk společností.
Jedna z uváděných příčin kolize s ledovcem byla i vysoká rychlost Titanicu, nicméně lodě tehdy ke snížení rychlosti na transatlantických plavbách příliš ochotné nebyly. Má tato výtka v tomto ohledu vůbec nějaký adekvátní význam? Je zkrátka na místě vyčítat někomu něco, co se stejně moc nedodržovalo?
To, že Titanic skutečně zrychloval je všeobecně známá skutečnost, stejně jako v tehdejší době běžná praxe, že se kvůli takové maličkosti, jakou jsou ledovce, zvyky ani rychlost neměnily. Spoléhalo se na to, že se díky obezřetnosti hlídek a důstojníků na můstku podaří ledovcům vyhnout. Jízdní řád byl doslova biblí kapitánů a především majitelů společností. Každé zdržení znamenalo vyšší náklady, nelibost cestujících a potíže s majiteli lodní společnosti. Přidejme si k tomu i převedeno do procent, zcela zanedbatelné promile skutečných srážek s ledovcem…
Můstek Titanicu i sám kapitán E. J. Smith, který zahynul spolu s lodí, dostávali během plavby četná varování před ledovými poli. Kolik těchto varování Titanic dostal a kolik z nich se od radistů dostalo až k odpovědným osobám?
O některých víme bezpečně, že na můstek skutečně doputovaly, tomu odpovídá i posun obratu lodi, který nařídil samotný kapitán, ale ani jedno z nich nedokázalo vzbudit skutečné obavy o bezpečnost plavby a nemělo žádný mimořádný vliv.
Jak na Vás působí fakt, že radisté komunikující s ostatními loděmi i přístavy mnohdy neměli čas na zprávy typu varování před ledovci, protože museli řešit komerční vzkazy od cestujících?
I to je pro nás dnes nepochopitelný fakt, pro tehdejší dobu naopak běžný jev. Radiostanice teprve dobývaly paluby lodí a tak jako se například v automobilovém průmyslu považovaly airbagy zpočátku za nadstandard a připlácelo se za jejich instalaci, tak i u bezdrátové komunikace šlo zprvu o luxus určený především k výdělku.
Právě radisté na mne osobně, i díky Vaši knížky, zapůsobili jako ti klíčoví, kteří zhruba dvakrát během plavby dokázali sami opravit porouchanou vysílací stanici a i díky tomu přivolat na pomoc parník RMS Carpathia. Souhlasíte? Komu byste případně přisoudil největší zásluhy za záchranu alespoň těch přes 700 lidí?
V tom máte pravdu, jednoznačně radistům, ale jsme opět u drobného problému. I zde se teprve rodila pravidla, a i když už tehdy měli kapitáni lodí určitou výhodu, stále převažoval ekonomický výnos z nové „hračky“.
Jaké nejzásadnější rozdíly vnímáte mezi slavným filmem s Leonardem DiCapriem a Kate Winsletovou v hlavních rolích a podle všeho reálnými událostmi provázející skutečný Titanic?
I když se to zdá podružné, ona proslavená scéna na přídi je až příliš přitažená za vlasy. Důstojník ve službě na můstku i muži ve strážním koši by zcela jistě velmi energicky a okamžitě zabránili této romantické scéně. Jsou místa na lodích a platí to pochopitelně i dnes, kde nejenže není přítomnost cestujících žádoucí, ale je „překvapivě“ dokonce tvrdě zakazována.
Dá se polemizovat i o vylíčení chování McMurdocha a posádky na můstku těsně před kolizí, ale v podstatě se film drží dnes známých faktů.
Pokud bychom chtěli být vysloveně hledači much, možná někoho zarazí stoupající voda za lodním okénkem v kajutě s uvězněným hlavním hrdinou. Lodní vězení, respektive pracovna lodního profouse (lodní policista) totiž byla uprostřed trupu lodě a okénka rozhodně neměla. Ale i to se dá vysvětlit tím, že jej osobní strážce zavřel v první kajutě, kam se dostal…
 |
| Zdroj: abicko.cz |
Zkoušky Titanicu byly před udělením povolení k plavbě omezeny jen na několik hodin a posádka neměla dostatek možností si loď „osahat“ a otestovat si její chování v různých situacích. Myslíte, že by důslednější testování pomohlo posádce zjistit možnosti Titanicu, aby snaha o vyhnutí se osudnému ledovci byla úspěšná? Nestačily zkušenosti ze sesterského Olympicu, který se od Titanicu až tak moc nelišil?
Olympic sloužil už téměř rok, přesto i on stále patřil mezi důstojníky v určitých mezních situacích k „neosahaným“. Téměř žádné prudké manévry důstojníci nezkoušeli. Zprvu z obavy z poškození úplně nové lodě, později už přece nebyl důvod… Navíc to všechno byly vícenáklady, které musel někdo zaplatit a majitelé společností mezi ně rozhodně nepatřili. Tato skutečnost mimochodem patří k tomu nejdůležitějšímu. První palubní Murdoch, ačkoliv byl velmi zkušený důstojník, prostě nedokázal odhadnout, jak se bude loď v této mezní situaci chovat.
To se týká i parních strojů – dnes jen málokdo ví, že kdysi existoval běžně termín „v záběhu“. Týkal se především automobilů a jednalo se o to, že prvních několik tisíc kilometrů se pohyblivé součástky motoru teprve usazovaly a při přetížení hrozilo jejich poškození. Parní stroj byl na tom obdobně. Vše si muselo nejprve dokonale sednout. I proto docházelo k velmi postupnému zrychlování chodu strojů. I samotný rozkaz ke zpětnému chodu zabral poměrně velký časový úsek. Nejprve se musely stroje pomalu zastavit a teprve následně zařadit zpětný chod.
Pokud si správně pamatuji, psal jste, že krátce před srážkou s ledovcem měl Titanic rychlost jedenácti metrů za vteřinu a k jeho minutí potřeboval jen dvacet metrů. Z toho vyplývá, že Titanic potřeboval udržet svůj mimo kolizní kurz, na který byl po zahlédnutí ledovce naveden, pouhé dvě vteřiny. Vážně pouhé dvě vteřiny mohly Titanic dělit od „přežití“?
Zní to jako paradox, ale i takové náhody se občas stávají. Kdyby Murdoch dokázal zareagovat jen o několik vteřin dříve, kdyby se Titanic zachoval tak jak předpokládal, nikdy by ke srážce nedošlo a knihy a filmy o Titaniku by nevznikly. Možná celé zdržení způsobily zavřené dveře, možná i drobná prodleva kormidelníka při vykonávání povelu, 37 vteřin, které Murdoch k dispozici měl, dokázalo vytvořit jednu z velkých námořních tragédií…
Pokud knihu četl milovník námořních bojů, možná si vzpomene například na fatální zásah torpéda u kormidel německé bitevní lodě Bismark. I zde se možnost zásahu rovnala takřka nule, přesto byl pro osud této lodě fatální.
Podle výpočtů analytiků by Titanic srážku s ledovce ustál, kdyby do něj narazil čelně. Jak sám píšete, zřejmě by došlo k rozsáhlému poškození lodě i ke zraněním, nicméně by nemuselo dojít k zatopení takového počtu vodotěsných přepážek a Titanic by se prý udržel na hladině. Dokážete si představit námořníka, který by se nepokusil vyhnout srážce s nějakou překážkou? Já upřímně ne…
Ale to je stejné, jako když řídíte auto. Odborníci vám mohou stokrát radit, jak omezit nebezpečí na minimum, ale vy stejně zareagujete naprosto pudově. Máte pravdu, ono to chce velkou odvahu způsobit raději menší havárii než se pokusit ji zcela zabránit.
Ze závěrů americké i britské vyšetřovací komise vyplynulo, že Titanic šel ke dnu celistvý. Jak už ale víme podle vraku, Titanic se krátce před potopením v oblasti čtvrtého komína rozlomil na dvě části. Někteří svědci při výslechu to i tvrdili, přesto jim nebylo dáno za pravdu. Jak si rozdíl mezi výpověďmi některých svědků a závěrem vyšetřovacích komisí vysvětlujete?
Na svědky hovořící o rozlomení lodě pochopitelně nesměl být brán zřetel! To se stává i dnes, že pokud svědek nevyhovuje žalobě či obhajobě, nejenže se jej snaží vynechat, ale často i násilně ovlivnit. Loď byla pojištěná a důležité bylo, aby pojistka byla vyplacena. Tudíž musela jít ke dnu v jednom kuse, jinak by White Star Line téměř jistě zkrachovala.
Mnoho obvinění padlo na hlavu kapitána E. J. Smitha. Z vaší knížky jsem jeho roli v posledních minimálně dvou hodinách života Titanicu pochopil tak, že trochu na svůj post rezignoval a choval se spíše jako člověk než jako kapitán. Nemohu si pomoct, ale mě je toho člověka velmi líto. Jak se díváte na kapitána Titanicu v kontextu toho, co o něm už víte?
I mě je Smithe ve skutečnosti docela líto, nicméně svým chováním zavinil smrt mnoha lidí, kteří se měli šanci bez zbytečné časové prodlevy zachránit. Jak jsem již uvedl, určitě ne všech, ale mohlo jich být o mnoho více. I u něho totiž převládly obavy ne z bezpečnosti lodě, ale z nedodržení jízdního řádu, z „bezdůvodné“ paniky.
Stejně tak je pro mne dodnes nepochopitelný jeho rozkaz k pokračování v plavbě, aniž by znal skutečný stav své lodě.
Na rozdíl od kapitána se ale z Titanicu živý dostal Joseph Bruce Ismay, ředitel společnosti White star line, která Titanic vlastnila a provozovala. Mnoho lidí mu záchranu vyčítalo. Může mu ale někdo předhazovat to, že se nalodil na jeden z člunů, které stejně byly spouštěny v nezaplněném stavu?
Pokud si dobře pamatovali svědci, osobně o záchranu nestál, doslova násilím jej dostali do jednoho z posledních člunů a po potopení Titaniku se nervově zhroutil. Je jisté, že se hledal viník tragedie a Ismay si osobně určité věci dostatečně uvědomoval.
Další z veřejně „vinných“ byl kapitán lodě SS Californian Stanley Phillip Lord, který se údajně nacházel v době nouzového volání Titanicu přímo na dohled. Podle svědků přeživších z Titanicu byla na obzoru viditelná loď. Mnozí tvrdí, že to byl právě SS Californian, ale vystřelené světlice z Titanicu prý SS Californian ignoroval nebo si jej jeho posádka mohla zaměnit s hvězdami, neboť noc byla velmi jasná. Věříte, že loď, která měla být z Titanicu spatřena, byla vážně kapitána Stanleyho Phillipa Lorda? Pokud ne, co bylo z Titanicu vidět?
Tuto záležitost jsem se snažil co nejpodrobněji v textu knihy analyzovat a popsat. Osobně si myslím, že Lord je tím obětním beránkem, který se všem velmi hodil. Nedá se s určitostí říci, že to byl Californian, kdo se pohyboval poblíž. Těch lodí tam s největší pravděpodobností bylo více, ale dokázat se to bohužel dnes již nelze. Výpovědi důstojníků, kteří evidovali loď v pohybu nedaleko od potápějícího se Titaniku, pochopitelně zapadly. Komisi i novinářům se mnohem více hodil kapitán Lord, kterého měli po ruce. Navíc podle postavení SS Californianu v ledovém poli je zcela jisté, že by se stejně k Titaniku nedokázal dostat včas, zato by pravděpodobně trumfl SS Carpathii při vyzvedávání zachráněných cestujících a dnes by byl slavným on.
Díky pozdějším chemickým analýzám například spojovacích nýtů i studiím vraku bylo odhaleno několik nedostatků parníku, které mohly ovlivnit jeho pevnost i odolnost. Když se na to podíváte svým okem a svými poznatky, postavil Thomas Andrews špatnou loď?
Andrews navrhl elegantní a krásné lodě, bohužel konstrukčně slabé a částečně za to mohl sám. Ekonomické ústupky, ke kterým se nechal dotlačit už při stavbě Olympiku sice problémy způsobily. Zřetelně se projevily už krátce po uvedení Olympiku do provozu a on se je snažil ještě na poslední chvíli zachránit na rozestavěném Titaniku, ale nešťastnou kolizi s ledovcem a tak rozsáhlé poškození rozhodně nemohl předpokládat. Slabší plechy, než které on původně navrhoval, ale ani ty proslavené nýty, které se stále v literatuře vynořují, za potopení lodě určitě nemohly. Sesterský SS Olympic postavený a snýtovaný ze stejných materiálů sloužil dlouhá léta k naprosté spokojenosti všech. A podobně mohl i HMHS Britannic, kdyby jej během války ke dnu neposlala mina.
Světem koluje známá výstava předmětů vytažených z Titanicu. Navštívil jste ji někdy? Jaký je na tyto akce Váš osobní názor? Měly by se takové věci vystavovat?
Můj názor je lehce ambivalentní. Určitě jsou zajímavé, stejně jako je zajímavé pero Jiráska kterým psal své romány nebo pracovní stůl Karla Čapka na Strži či Napoleonova postel. Ale nic víc. Podle mě neměl nikdo právo především osobní artefakty z moře vytahovat, natož je vystavovat. Trochu jiné by bylo, kdyby se podařilo z moře vylovit části lodě, ale to je dnes již bezpředmětné. Titanic se pomalu v tichu a tmě rozpadá a jak tvrdí odborníci, možná už za několik desetiletí z něj bude jen nezřetelná hromádka na dně moře.
Australský miliardář Clive Palmer před několika lety avizoval, že postaví kopii Titanicu, která bude až na pár rozdílů stejná s původní lodí. Nový Titanic už samozřejmě nebude poháněn uhlím, měl by mít moderní navigační technologie včetně systému k detekci ledovců a především dostatek záchranných člunů. V klíčových bodech má být ale loď stejná s originální předlohou Titanicu a dokonce by snad měla cestovat podle původního rozvrhu. Jak na Vás tento záměr oživit starou a jistě nepotopitelnou slávu Titanicu působí?
Osobně obdivuji všechny ty, kdo staví repliky slavných i méně slavných lodí. A že jich je už celá řada. Nakonec i v obou slavných filmech o vzpouře na lodi Bounty (ten první s Marlonem Brandem, ten druhý s Melem Gibsonem) hrály skutečné plovoucí repliky této lodě. Jejich trochu podrobnější popis najdete v jiné mé knize „Vzbouřenci a ztroskotanci“, kde se tomuto tématu věnuji. Je také zajímavé porovnat chování v krizové situaci jedné z hlavních postav vzpoury, tedy kapitána Blighe, s kapitánem Smithem.
Jaké knížky přeložené do češtiny byste doporučil všem, kdo se o Titanic zajímá?
Rozhodně knihu pana Hubáčka Titanic. Je vynikajícím způsobem a fundovaně napsaná a na rozdíl ode mne se autor více věnuje osudům cestujících.
O ostatních příliš velký přehled nemám. Především anglosaská literatura je velmi bohatá a téměř každý rok počátkem dubna se i u nás objevují nová a nová vysvětlení potopení Titaniku. Nakonec není divu, je to velké téma a to vždy lákalo milovníky senzací, záhad a krkolomných teorií… Téměř komicky na mě vždy působí popisování osudů „českého“ cestujícího a jeho dvou dětí. Onen nebožák se narodil v Uhrách a většinu života prožil ve Francii a Anglii, ale to jen na okraj.
Vím, že na Slovensku vyšla kniha pana Horáka „Pýcha a skáza“, kde autor využil při popisu tragedie knihu vzpomínek Louise Pattenové, vnučky důstojníka Lightollera. Ona tvrdí, že hlavním viníkem tragedie byl kormidelník a „údajně“ dva rozdílné druhy kormidlování. Kniha se asi dobře prodávala, ale to je vše co k této teorii o potopení mohu říci.
Vyšla i kniha Daniela Butlera „Noc, kdy se potopil Titanic“, kde se autor snaží najít odpověď na chování kapitána Lorda. Jenže jeho závěry dle mne až tak přesvědčivé ve světle skutečné polohy Californianu a Titaniku nejsou.
Vím o dalším titulu „Titanic, loď která se nikdy nepotopila?“ lovce senzací Robina Gardinera, ale k jeho hypotézám se raději vyjadřovat nebudu. Ostatně některé i naprosto fantastické důvody potopení uvádím i ve svém textu.
Jaké emoce a myšlenky Vás napadnou, když někdo řekne slovo Titanic?
Dva roky života strávené shromažďováním podkladů a následným psaním definitivního textu. Nakonec to došlo až tak daleko, že jsem si na hřišti vyměřil rozměry kapitánského můstku Titaniku a zároveň jsem se po nocích ve snech hádal s kapitánem Smithem a ostatními důstojníky. A probouzel se s úplně propoceným polštářem J.
A překvapivě i úlevy. To tehdy, když se nakladatelství ozvalo s nabídkou druhého doplněného vydání. Dostal jsem tak úžasnou možnost přidat do prvotního textu ještě několik důležitých informací a hlavně napravit omyl u jedné skupinové fotografie, dlouhá léta omylem považované za fotografii důstojníků z Titaniku. Za což jsem nakladatelství Epocha velmi vděčen.
Kromě knihy Titanic – nikdo nechtěl uvěřit je Václav Králíček autorem dalších knih:
Velký švindl – monografie o krymské válce v letech 1853 až 1856
Vzbouřenci a ztroskotanci – příběh jednoho z největších navigátorů 18. století kapitána Williama Blighe
Lvi na vlnách – geneze konfliktů na moři mezi revoluční Francií a Anglií v letech 1792 až 1795
a také společně s Ivanem Brožem spoluautorem knihy Bůh stál při Anglii o porážce španělské Armady Angličany v roce 1588
Žádné komentáře:
Okomentovat