První poločas - 2. kapitola Kroupa začíná

> Předchozí kapitola

2. kapitola

                Na zem spadlé větvičky praskají pod černožlutými teniskami. Lesík ve Frenštátě pod Radhoštěm. Svěží, čerstvý, čistý.

                Jiné běhání vysiluje, Patrik má ale pocit, že při takové fyzické námaze všechnu energii spálí a díky běhu krásnou panoramou nabere nových sil a cítí se tak nabitý, jako když se zvířata probouzejí po zimním spánku. Dnes na Patrika čeká fotbalový zápas v místním krajském přeboru. Tohle je jeho styl přípravy před utkáním.

                Hustý les obrostlý především jehličnatými stromy se otevírá svým návštěvníkům vůní dřeva a přenádhernou zelení.  V chráněné krajinné oblasti se lidé procházejí, aby pocítili na vlastní kůži zrovna probíhající roční období.

                Dnes je to jaro.

Směs vůní svěžího lesa, jež po zimě vstává, mi dodává sílu a vitalitu. Jarní počasí, příjemné oteplení a zvuk k životu navracející se přírody, mě vždy posílí a dodá odhodlání. Fotbalový zápas není jen devadesát minut na trávníku, jsou to zároveň hodiny a hodiny přípravy.
Pro pouhé půl druhé hodiny cvičím své tělo a soustředím mysl někdy i desítky hodin. Nemusím to dělat. Chci to dělat.

                Patrik Kroupa má ze všech ročních period nejraději zimu, nikoho totiž při běhu mezi zasněženými stromy nepotkává. Nejen svobodný pocit být sám aniž by na někoho narazil, ale on je toho názoru, že pohyb v chladném klimatu mu roztahuje plíce a utužuje jeho fyzické zdatnosti. Rychlost, hbitost a schopnost okamžitě se rozhodnout mu ve fotbale pomáhají nejvíce. Vlastně je to jako alfa a omega celé kopané. Mezi slabší vlastnosti se zařadilo, že se rozhoduje sám za sebe, nepřihrává a má vlastní, zásadové názory, někdy až nekompromisní, což pro kolektivní sport může být hlubokým příkopem, který jej oddělí od zbytku týmu.

                Nedělení ráno Patrik proběhává pod Horečkami těsně
za malé městečko Frenštát pod Radhoštěm. Nepotkává ani nohu. Jen psi štěkají od plotů malých chalup. Patrik si jich nevšímá, je na ten štěkot už zvyklý a ta čtyřnohá hlasitá zvířata zase na něho.
To kdyby ale míjel vrata a nic by se neozývalo, teprve by se zalekl. Mladý fotbalista psy bere jako jedny z nejmilejších bytostí, pro něj zkráceně čtyřnozí kamarádi, kteří na rozdíl od lidí nikdy neintrikují. Psí oči nikdy nelžou.

Za odměnu své námahy vnímám kopec pod sebou a zelenou krásu všude okolo. Kousek za Frenštátem jen pár chat, silnice, vidím železnici, ale kopce vypadají tak čistě a pohádkově. V malé ohrádce ovečky, ve větší zase koně. Když se nadechnu toho vzduchu, té čerstvé směsi plynů, užívám si oné čistoty a jsem rád, jsem neskutečně rád za to, že Frenštát pod Radhoštěm je domovem mým.

                Po asi čtyřicetiminutovém běhu slunečními paprsky prozařujícími mezi větvemi, se Patrik vrací k panelovému domu,
kde společně se svými rodiči obývá třípokojový byt. Dům snad ze sedmdesátých let, který již něco zažil. U vchodu, ke kterému stoupá pár schodů, potkává svého souseda. Mírně otylého a přesto stošedesáticentimetrového muže. Někdy podivín, ale jinak hodný pán.

„Dobrý den, pane Štěpán. Jak se vám daří?“

„Daří se mi docela dobře. Jen škoda, že jsem se dneska nevyspal.“

„Zase jste se díval do noci na fotbal?“

„Já fotbal nesnáším, mladý sousede!“

                Pan Štěpán byl Patrikem Kroupou často označován
za velkého fandu kopané, on to ovšem vždy popíral a ještě dodával, že fotbal rád rozhodně nemá a nikdy neměl.

„Ale no tak, pane sousede,“ přidal ještě Patrik.

I když se jaro teprve probouzelo, sluneční svit nabíral oproti zimě na intenzitě.

            Necelých dvacet metrů od paneláku jsou tři černé plastové kontejnery na odpadky, k těm se nasměroval pan soused, když potkal Patrika u domu. Tři popelnice poskládané vedle sebe 

na chodníku kousek od silnice měly po svém boku modrý pytel
se smetím. Kroupa v tu chvíli vyšlapával schody spojující panelový dům a chodník před domem, po očku však pozoroval i souseda.

                Postarší muž se zohýbá k onomu modrému pytli vedle posledního kontejneru. Pan soused k němu natahuje svou pravou ruku, levou si přidržuje záda, jakoby ho loupalo v kříži. Pohyb toho pána z věžáku je pomalý, přeci jen už má svůj věk, kterému rychlý
a nevyvážený pohyb nesvědčí. Skloněnému pánovi se při tomto manévru odhrnuje jeho šedočerný károvaný svetr, jež soused rád nosí.

                Patrik Kroupa postává pod přístřeškem u vchodových dveří
do domu, v ruce mu cinkají klíče, ještě si užívá čistého vzduchu
a pozoruje starého tajnůstkáře, co to u těch odpadků vyvádí. Panu sousedovi vyčuhuje velmi nenápadně zpod svetru modrá látka. Nejde však o obyčejné tričko, zahlíží Patrik. Muž, jehož mládí je již na hony vzdálené v daleké minulosti, něco skrývá.

                Kroupovi obývají jeden z bytů v posledním patře. Sotva se dveře otevřou, už z nich vystartuje černý chlupatý pes – Rocky. Kříženec německého ovčáka vítá svého pána a jeho ocas tluče
o nohy, o zeď, o všechno, co je zrovna za ním.

                Radostný pes si užívá přítomnosti svého majitele a společně s ním kráčí předsíní do kuchyně, kde už sedí Patrikova matka Margarita.

 „Před zápasem bys měl něco sníst,“ dělá si starosti matka o syna svou typickou rodičovskou péčí, která ovšem nemusí být vždy přiměřená, což starostlivé matky asi nikdy nepochopí.

„Víš, že před zápasem nikdy nejím,“ odpověděl stroze Patrik
a matku políbil na čelo. Do zápasu jeho týmu z Frenštátu zbývalo pár hodin a mladý útočník se ho už nemohl dočkat, protože fotbal je v jeho mysli nesmazatelnou položkou. Mnohdy překrývající to důležité.

                Patrikova matka chvíli přecházela od okna k plotně, na které se vařilo něco dobrého, protože směs chutí se vznášela v prostoru.

„Opravdu si nedáš?“

„Nedám. Víš, že před zápasem nikdy nejím!“ zopakoval.

„Měl by sis dát, koukni, jak si hubený!“ narážela Patrikova matka
na jeho drobnou postavu.

„Nechci! Právě jsem běhal,“ zvýšil hlas Patrik. Jeho matka se na něj zašklebila, což poznal, když se jí koutky scvrkly k sobě a její modré oči se přivřely.

„Opravdu nechci,“ zopakoval mírněji Patrik. On stejně věděl,
že i kdyby si řekl o pět knedlíků, matka mu naservíruje minimálně
o dva více.

                Pes Rocky vyběhl z předsíně pod dřevěný kuchyňský stůl, kde občas lehává. Jeho častou přítomnost na tomto místě dokazovaly chlupy, jež se tam po něm hromadily jako neustále zvětšující se polštář.

                Pan soused Štěpán bydlí o jedno poschodí níže
než Kroupovi, jen v menším bytě. Starší muž o sobě prohlašuje,
že nemá rád fotbal, čutalisty ani nic jiného, co se jen dá s tímto sportem jakýmkoliv způsobem spojit. V domě je podivínem. Celý život žije sám a lidé v baráku nemají ponětí o jistém tajemství,
které jejich soused skrývá. Co ten člověk vlastně dělá? Bývalého stolaře už nějakou dobu živí důchod, přesto je jeho byt poměrně hezky vybaven. Samozřejmě je vše ze dřeva. Nicméně do svého útočiště nikoho, i přes dobré vztahy se sousedy, nepouští. Byt s jedním pokojem a kuchyní zdobí například dlouhý stůl ležící mezi stolkem s televizí a gaučem. Ze dřeva jsou rámy oken, i když všichni nájemníci již mají dávno okna plastová.

                V tomto bejváku je i záchodové prkénko říznuto z dubu.
A pokud si někdo myslí, že nádobí musí být nutně z porcelánu,
pak je na omylu. Pan Štěpán jí z dřevěných talířků. Vše si starý pán vyrobil svýma rukama. Jelikož tento maník žije sám a nemá zapotřebí se někomu zavděčit přehnaným pořádkem, neztrácí svůj důchodový čas otravným uklízením.

                Osamělý Štěpán vchází do svého bytu, a jak je jeho zvykem, hází klíče na dlouhý stůl z dubového prkna, kde odkládá všechno. Klíče, klobouk, peněženku… Oděn do šedočerného svetru s červenými kosočtverci zapíná starou televizi, ke které není dálkové ovládání. Ta televize se dlouho rozehřívá, a tak přechází pan Štěpán do kuchyně. Po chvíli se ozývají z nábytku s obrazovkou a jedním reproduktorem hlasy.

„Dnes je na programu šlágr tohoto kola. Utkají se dva nesmiřitelní rivalové. FC Baník Ostrava bude hostit AC Spartu Praha. Už teď, čtyři hodiny před střetnutím, jsou v centru Ostravy slyšet fanoušci obou táborů a věřte mi, bude se na co dívat!“ proklamoval moderátor sportovního přenosu.

Pan Štěpán se k televizi vyzbrojil láhvovým pivem, jehož pěna kapala všude na podlahu. Jen malé upití a už lahváč pění na stolku.  V tom momentě si svléká svůj károvaný svetr. 

Zpod tohoto oděvu mu stále čouhá modrá látka pro Patrika neznámého původu, která se nyní odhaluje. Nápis Ostrava a tři vykřičníky. Vzadu číslo sedmdesát a pod ním jméno Štěpán. Je to dres Baníku Ostrava.

                Starý soused vyměňuje omrzelý obličej za rozradostněný. Nemít šedé vlasy, zdálo by se, že bude patřit k aktivním mladíkům, kteří jezdí na fotbal fandit. Tajemstvím „zahalený“ soused si sedá
na svůj gauč, natahuje nohy, bere si lahváče a zakřičí: „Ostrava!“

                V televizi dál běží fotbalová diskuze…

 Dodatek autora po uplynutí mnoha neděl od vydání

 Posledním odstavcem první kapitoly se dotýkáme zásadního rozuzlení celého příběhu… A kdo počte dál, zjistí, co se s Kroupou stane dál… Byť má První poločas relativně pomalý rozjezd – a dnes bych to napsal asi jinak – stručněji, pravý sešup doznává život mladého Kroupy snad v půlce. Celý První poločas je dlouhý, aby se čtenáři seznámili s charakterem skromného muže, vžili se do jeho zpočátku nudného života a snad mu i začali přát… O to více emocí přinesou jeho nezdary – zdaleka ne na fotbalových hřištích.