Když jsem zhruba v osmnácti letech cestoval do Irska za svým bratrem, který tam žil, a který mi poslal letenku, abych ho navštívil, neuměl jsem Anglicky ani pípnout. Představte si ten zážitek, neumíte řeč, poprvé cestujete letadlem, a k tomu všemu letíte ještě sám. Byl jsem jako Alenka v říši Irů.
Tak to bylo. Já ale byl statečný ještě stále pubertální
panáček, který se nebál odjet kamkoliv, vždyť svět byl přeci můj a musel se mi
vždy podřizovat, bez ohledu na to, jakou řečí se kde mluví. Prostě byl můj, a
člověk byl tak nějak více odvážný. Rozhodně tehdy byl můj pud sebezáchovy
podstatně otupělejší, než je tomu tak nyní. Hormony, nebo Bůh ví co v našem
těle, jsou takové, a nedá se to nikomu vyčítat, každý jsme takoví byli. A kdo
říká, že ne, toho bych podezříval ze lží. Ostatně k smíchu jsou mi i poznámky
typu, že například ranný teenager nemá vážné starosti. Ano, z dnešního pohledu,
kdy mi už brzy začne táhnout na čtyřicet, jsou mnohé starosti téměř třikrát
mladšího člověka zanedbatelné, ale rozhodně ne k smíchu. Člověk vždy
hodnotí své starosti podle zkušeností, které má za sebou, a všichni víme, že
vlastní zkušenost je nepřenositelná, proto nepodceňujme starosti druhých, bez
ohledu na věk. Každý máme své vnímání, a že někdo má starost se zdoláním
nějakého levelu ve hře Sonic, neznamená, že je dotyčný zanedbatelný nebo k smíchu.
Mluvím z vlastní zkušenosti.
Ale to úplně nepatří k tomu tématu z článku, nebo
vlastně ano, patří. Vlastně to do toho zapadá jako bába do koksu. Máme
obrovskou moc ovlivnit sami sebe, a mnozí z nás mají svůj vlastní osud ve
svých rukou, jen si to mnohdy neuvědomujeme, a já vám hned řeknu, proč tomu tak
je. Problémem je, že nikdy nevíme, co dělat, protože netušíme, co se skrývá za
zatáčkou budoucnosti, kterou nevidíme. To je pochopitelné.
A… Já letěl do toho Irska, pamatujete? Co se asi tak letadly
nepolíbenému člověku bez zkušeností s létáním tak asi může v cizí zemi
bez znalosti jejich jazyka stát? Totálně se ztratit, nevědět kudy kam do toho
způsobu, že Tomu Hanksovi (ve filmu Terminál) uvězněnému na letišti závidíte,
protože ten se alespoň domluvil více, než jen „ahoj“, „díky,“ nebo „na
shledanou“.
To byl můj případ. Nějakým způsobem jsem všechny dotazy
pohraniční stráže odkýval, asi zcela náhodným způsobem ano/ne, až mě nakonec
pustili do země a já se konečně sešel se svým bratrem, který na mne čekal, a na
kterého jsem se těšil.
Od té doby jsem se začal učit Anglicky, protože ztratit se
někde a neumět si říct o pomoc, to byla docela hrůza, zkrátka špatný pocit. Učil
jsem se až tak moc, že za dva nebo za tři roky jsem z Angličtiny odmaturoval
na velmi dobrou známku.
Investice do sebe samotného je, že se začneme učit něco
nového – pro někoho to může být jazyk, pro jiného nějaká profesní dovednost,
zkrátka cokoliv. A jako každá investice, ani zde nikdy přesně nevíte, jestli je
i tato hodnota návratná nebo ne. I když… Myslím si, že jakkoliv schopnost či
nová dovednost, kterou se naučíme, má vždy návratnost jistou. Zkrátka rozšiřujeme
si své obzory, čímž si i otevíráme nové dveře. Nikdy navíc nevíte, kdy těmito
dveřmi budete chtít projít, a kdy bude opravdu nevhod, aby byly zamčené.
Dnes, v tuto chvíli, když píšu tento moudrý článek,
sedím v hospůdce ve Philadelphii, popíjím pivo a velmi, velmi rád se
zasměji spolu s Američany nad vtipy. A jsem zde pouze na dovolené…
Investice do sebe je něco, co můžeme udělat každý. A každému
to může zlepšit život.
Dnes jsem byl u sochy Rockyho, takže se moudro hodí…
Žádné komentáře:
Okomentovat