Návaly horka ale i chladu, třes rukou, svírající bušení srdce, zrychlené dýchání a mnoho dalších nepříjemných symptomů, které provázejí panickou ataku spojenou s úzkostnou poruchou. Poznáváte některé z těchto příznaků? Podle informací z různých zdrojů na sebe panická ataka může vzít celé desítky podob – a mnohdy vypadají ty ataky jinak, jak jsem se už i na vlastní kůži několikrát přesvědčil – ke své vlastní nelibosti, samozřejmě. Není proto divu, že postižení nejednou končí v sanitce s podezřením na infarkt, mrtvici nebo prapodivný kolaps. Sám jsem to několikrát zažil, ale výsledek byl vždycky stejný: “Nic vám není.”
I když má úzkost jako taková u všech lidí velmi podobné rysy, jako pacient s úzkostnou poruchou se nemohu divit, když mi žádný lékař nedá jednu zázračnou a univerzální radu, jak se své úzkosti zbavit. Nejsem lékař, jsem jen člověk, kterému před nějakým časem diagnostikovali úzkostnou poruchu, a já se rozhodl ji léčit. Nevydal jsem se však pouze cestou, na které bych polykal prášky jako lentilky, vyrámoval si svět do růžova a tvářil se spokojeně, že mě žádná ataka nepřepadla už několik dní. Ono totiž věřte, že jsem zažil mnoho dní, kdy jsem nebyl schopen pracovat, nebo dělat něco smysluplného. Moje mysl a v prvé řadě tělo mi to jednoduše nedovolilo, a vystavilo mi v daný den stopku. Už v počátku své léčby jsem považoval prášky za jakýsi doping, který mi má pomoci se z úzkostí dostat – respektive samotnou úzkost “zkrotit” do formy, kdy nepřeroste mne samotného, a nebude mne v životě tolik omezovat jako jakýsi strašák – přikrmovaný mými obavami. Od počátku své diagnózy jsem věděl, že můj zápas s touto nemocí se bude odehrávat především v mé hlavě, protože právě v ní se nacházejí odpovědi, které potřebuji. Znovu opakuji, že nejsem lékař, a tudíž nemohu nikomu radit “neberte léky,” jen se chci podělit o vlastní zkušenosti, které jsem, bohužel, díky úzkostné poruše posbíral. I mé rady z tohoto soudku budou čistě mnou vyzkoušené a také posbírané z mnoha článků, několika knih a seminářů, jež jsem na téma úzkostná porucha posbíral. Předávám pouze to, jak jsem danou věc sám pochopil.
Bojuj nebo uteč
Panická ataka, která mne často postihla – a mluvím o těch silnějších formách, není nic jiného než přepnutí organismu do režimu boje nebo útěku. Tělo vyplaví adrenalin, zrychleným dýcháním přijme více kyslíku, protože je nutné okysličit svaly a připravit se na fyzickou zátěž. Problém však je, že tato mobilizace sil je často zbytečná a bezdůvodná. Naši předci – především ti hodně minulí – díky reakci bojuj nebo uteč mohli přežít. Při lovu a sběru se dostávali na neznámá území, a nebyli schopni objektivně posoudit všechna rizika. Pokud jste v reálném ohrožení, vaše instinkty začnou jednat bez ohledu na to, jestli si to přejete nebo ne – schválně si vzpomeňte na moment, kdy jste přecházeli silnici a vy jste na poslední chvíli uskočili před projíždějícím autem, nebo kdy jste zakopli, spadli jste, ale ještě před pádem na zem jste stihli mezi svou hlavu a překážku vložit ruce, čímž jste si uchránili životně důležitý orgán – váš mozek. Za tyto reakce nevděčíte promyšlenému rozhodnutí, protože v nebezpečných situacích jako výše jmenované není čas důkladně promýšlet pro a proti – uskočím před autem? Mám si rukou zakrýt spánek, i když si tu ruku narazím nebo zlomím? Ne, tyto reakce jsou automatické, a zaplať pán Bůh za ně, protože jinak bychom tu už asi dávno nebyli. Je to pouho pouhý pud sebezáchovy.
Problém však nastává, když se tělo přepíná do “turbo” módu bojuj nebo uteč ve chvíli, kdy k tomu není objektivní důvod. Někdo má různé fóbie – například někomu dělá problém jít do nákupního centra, jet metrem – třeba se “jen” bojí vysokého počtu lidí. Někoho popadá úzkost při myšlence, že má promluvit na nějaké akci – ať už pracovní nebo třeba na nějaké svatbě. Tohle ostatně hezky shrnuje článek publikovaný na stránkách AdiCare. Já patřím do té skupiny lidí, kterým se ataka spustí bez zjevného důvodu. Prostě začne a já se jí snažím ustát. A někdy mi to jde lépe, jindy zase hůře.
Strašidelné projevy ataky
Příznaků ataky je i podle Světové zdravotnické organizace nepřeberná hromada, nicméně ti, kteří často končí ve vozidle rychlé záchranné služby, si i podle webináře AdiCare stěžují na píchání u srdce, tlak na hrudi, dušnost, závratě, zrychlený dech, atp. Já měl mnohdy z ničeho nic tep okolo 140 úderů za minutu, zamlžilo se mi periferní vidění, dýchal jsem jak u maratonu, někdy mi ztuhly svaly v obličeji, že jsem v ústech neudržel ani vodu. Z počátku děsivé, nyní už se ale tolik nebojím.
Obrovské plus i u silné ataky
Úzkostná ataka má totiž jednu velkou výhodu – jsme plně při vědomí a vnímáme své okolí. A to je právě to, co se během ataky může hodit. Důležité je zachovat klid. Jen klid nás totiž může provést atakou bez “ztráty kytičky.” Náš dech se sice rapidně zrychluje, nicméně není to tím, že by nám docházel kyslík, právě naopak – organismus ho právě chce co nejvíc. Nakonec i zamlžené vidění je jen dočasně způsobeno překysličeným organismem. V této fázi mi vždy nejvíce pomohlo uklidnit dýchání, prostě jej zpomalit. Na jinak automatickou věc – vlastní dech, pomůže zaměření vlastní pozornosti. Nádech by měl trvat kratší dobu než výdech. Já si někdy počítal tři vteřiny na nádech a pět vteřin na výdech. K ustálení dechu pomáhá dočasné dýchání do sáčku, případně do roušky – díky tomu, že se nadechneme již vydechnutého vzduchu, dostáváme do těla oxid uhličitý, který stabilizuje dýchání. U mne to bývá většinou tak, že pokud jsem schopný korigovat dýchání, ataka se často už nezhorší a nevyroste. Podle mne je v tomto směru i důležité obeznámit vaše okolí, co by mělo dělat v případě, že budou svědky vaší ataky. Pokud začnou stresovat a doslova šílet, že máte infarkt, stresovou reakci na vás rychle přehodí, zvýší se váš strach, který právě živí toho do teď malého panáčka úzkostné ataky, který rázem vyroste do obludných rozměrů. Vaše okolí by mělo zachovat klid, pokud této příhody bude svědkem.
Není to infarkt?
Znovu opakuji, nejsem lékař. Pouze předávám to, co jsem se naučil za techniky, které alespoň mne pomáhají. Pokud si nejste jistí jakoukoliv zdravotní komplikací, vždy se obraťte na doktora. Nejsem schopen odborně popsat infarkt, ale naučil jsem se o něm znát několik věcí – u infarktu bolí na hrudi. Není od věci si tedy při bolesti na hrudi říci – pokud tedy trpíte panickými záchvaty – vyjmenovat důvody, proč si myslíte, že máte infarkt – a důvody, proč jej nejspíš nemáte.
Za prvé – bolí mě u srdce – ano tohle hovoří o možném infarktu. Nicméně k tomu se mi točí hlava, jsem nervózní, potí se mi ruce, mám zrychlený dech, třepu se – to jsou důvody hovořící pro panickou ataku. Někdy to končí poměrem 5:1 v “neprospěch” infarktu.
Odvrácení pozornosti
U mne je problém, že panická ataka mi občas vypukne bez zjevných příčin. To je samo osobně pak těžké pochopit, od čeho přesně mám odvrátit svou pozornost. I když už sám vím, které faktory mi zvyšují pravděpodobnost ataky (o ty se podělím zase příště), není samo o sobě rada nad zlato. Co však pomáhá mne, je absolutní odvrácení pozornosti v případě, kdy ataka přichází. Někomu pomáhá jít na procházku, někomu pomůže (jako mne) si lehnout a podívat se na jeden díl Simpsonů, jiným pomůže vedle kontroly dechu pozorovat věci v okolí a buď hlasitě nebo pouze v duchu si je pojmenovávat: lampa, strom, stůl, auto. Důležité je přesměrovat pozornost kamkoliv jinam a zbytečně nepřemýšlet o ničem složitém. Není to ztráta času – místo ataky trvající několik desítek minut až několika hodin – a pak následné únavě, která mne osobně pak provází, ztratíte třeba jen dvacet minut, během kterých třeba už jako já zaženete ataku a vrátíte se pak zpět ke své práci nebo předchozí činnosti.
Tento článek je pokračováním k tomu, co jsem publikoval minule. V něm ostatně najdete i rady a tipy, co dělat, když už na vás ataka vybafne někde nepřipravené. Pokud se vám mé psaní líbí, budu samozřejmě moc rád, pokud si na mém blogu počtete více, případně si stáhnete nějakou z mých e-knih. Jinak pochopitelně přeji mnoho sil a odvahy. Nejste v tom sami, je nás mnoho.
