Známý moderátor Vladimír Vokál – když může, mazlí se s kočkami nebo hraje Xbox

I když ho široká veřejnost zná především jako moderátora zpravodajského pořadu Rozstřel, tak spektrum působnosti Vladimíra Vokála je mnohem, ale mnohem pestřejší. Kromě moderování se Vladimír Vokál věnuje publicistice, pedagogice, redaktorské práci, spisovatelství, badatelství, no a když zbyde čas, nepohrdne ani tenisem nebo Xboxem. Jak můj další respondent sám naznačuje, do novinářské sféry ho tak trochu motivoval i kdysi známý rozhlasový hlasatel a především pak příbuzný Stanislav Vokál.

 

 

Zdroj fotky Vladimír Vokál

Jdou tam, odkud druzí utíkají. Riskovat život pro druhé je podstata jejich práce. Rozhovor s ppor. Alešem Kupským, velitelem hasičského sboru Brno-Líšeň.

V České republice byli hasiči vždy vnímání s respektem a uznáním. Jejich fungování závisí na dostatku lidských kapacit z mnoha profesí. Lidí však mají u hasičských sborů nedostatek, a to zejména kvůli nárokům na uchazeče. Hasiči potřebují nejen fyzicky a psychicky odolné jedince, potřebují také týmové hráče.

Rozhovor s ppor. Alešem Kupským navíc zdůrazňuje, jak by každý z nás mohl hasičům usnadnit jejich práci, na které může jednou záviset vaše přežití...

 

 

Autor knihy "Titanic: Nikdo nechtěl uvěřit" Václav Králíček – možná jen dvě vteřiny a všechno mohlo být jinak

Před časem jsem na téma publikoval článek věnující se téma pýchy. Dnes ale budu publikovat zajímavé odpovědi jednoho z českých spisovatelů, který se Titanicu věnoval několik let.

Na začátku našeho rozhovoru bych rád osvětlil, jak vůbec kniha „Titanic – nikdo nechtěl uvěřit“ vznikla. Několik let před stoletým výročím mě oslovil majitel nakladatelství Epocha, zda bych pro ně nepřipravil menší studii k tomuto slavnému lodnímu neštěstí. On měl tehdy představu menšího formátu, tak asi kolem sto stran. Zprvu jsem se velmi bránil, i já měl v knihovně knihu Miloše Hubáčka a oprávněně jsem se tehdy domníval, že je dostatečně vyčerpávající… tak proč psát již napsané. Když si k tomu přidáme i fenomenální úspěch Cameronova filmu, přiznám se, že příliš odvahy přidat další stránky textu jsem opravdu neměl.

Podoba obálky knihy, zdroj megaknihy.cz

„Život ve vesmíru by mohl být běžný," myslí si badatel, uznávaný novinář a spisovatel Jan A. Novák

Jako vyznavač zkoumání vesmíru jsem nemohl nekoupit knížku, kolem které jsem prošel a která mě oslovila svým poutavým názvem Život ve vesmíru. Víc než hrubá (397 stránková) publikace nabízela spekulace nad vývojem mimozemského života a bádala nad paralelami, jež se mohou nacházet na naší planetě – a možná i skrývat odpovědi na řadu ožehavých otázek. Život ve vesmíru napsal inženýr Jan A. Novák – český badatel a známý novinář. O to lépe, říkal jsem si. Knihu jsem koupil, přečetl, a teď přináším rozhovor se samotným autorem, který věří, že bychom ve vesmíru možná vůbec nemuseli být sami… Autor a badatel nás samozřejmě všechny zve na své stránky s nepřeberným množstvím zajímavostí http://www.novakoviny.eu/

Spisovatel Jan A. Novák

Vadí mu hrubost, nepohrdne tlačenkou a Baník podle něj do první ligy patří. Rozhovor s Pavlem Čapkem, sportovním komentátorem

Ikona nejen fotbalového komentování a věcných sportovních postřehů. Jeho hlas k nám pronikal skrze reproduktory našich televizních přijímačů. Persona s ekonomickým vzděláním s občasnou chutí na tlačenku věří tomu, že člověk by měl mít v životě optimistický a pozitivní přístup. Muž s gentlemanskými manýry souhlasil s krátkým povídáním nejen o složitostech života před kamerou. Pavel Čapek navíc zdůrazňuje, že nejdůležitější je nikomu v životě neubližovat.

Pavel Čapek (zdroj www.ceskatelevize.cz )

Černobyl - díl 6. Dmitry Naumenko: V Černobylu je jako doma! „Noční Pripjať mne nevyděsí.“ (Rozhovor)

26. duben 1986 změnil vnímání nás všech. Celá událost ještě pořád nedozněla, protože nás stále učí novému poznání. Příroda si vezme i to, co člověk zničí a následně zavrhne. Nedaleká Ukrajina uzavírá oblast okolo jaderné elektrárny Černobyl, kde ve zmíněný den došlo k neočekávané a hrozné havárii. Zhruba padesátitisícové město Pripjať nedaleko osudného reaktoru bylo evakuováno a dodnes je vylidněno. Prádlo visí na šňůrách, v dřezech je patrně neumyté nádobí a poštovní schránky dost možná obsahují už nikdy nepřečtené dopisy. V Černobylu jsem byl se svými kamarády v roce 2012 a po zádech mi běhal mráz. Jsou lidé, kteří vodí nadšence do zóny okolo Černobylu pravidelně, protože je to jejich práce. Dohlíží na dodržování radiační bezpečnosti a s turisty sdílejí své vědomosti a znalosti. Jedním z takových je Dmitry Naumenko, ukrajinský průvodce tamní agentury Chornobyl tour, se kterou jsme cestovali i my a musím za sebe říci, že jsem byl nadmíru spokojený. Sám Dmitry Naumenko začínal jako nelegální návštěvník, který se i po nocích vypravoval na místo, kterému člověk řekl sbohem. A myslíte si, že jej vyděsí zvuky, jejichž tóny by mi přivodily uplakaný obličej, který bych sušil o máminy šaty? Vrzání oken, vití vlků, tajemné šustění, kapání vody ve sklepech a pískot průvanu… Pripjať nabízí nejen hororovou atmosféru, ale hlavně důkaz toho, jak je člověk proti matce přírodě malinký a přesto tak neprávem sebevědomý…

Noční Pripjať - foto: Igor Khomych

Aleš Černý: Začínal jako pomocník v kanceláři. Teď má firmu s devadesáti zaměstnanci

Jít ve šlépějích svého otce, pokračovat v jeho stopách. Nějakou dobu usedat v kanceláři jako pomocník, pak se ale soukat do obrovské kabiny a pokořit stovky, možná tisíce kilometrů. Pan Aleš Černý mladší nastartoval svou kariéru právě u svého tatínka, který jezdíval kamionem pro firmu Benzina, aby si časem mohl založit svou vlastní firmu s kamionovou přepravou. No a jeho syn sbíral u otce cenné zkušenosti a bohaté vědomosti. Teď má i on svou firmu, která dává práci devadesáti lidem. Jsem moc rád, že pan Černý souhlasil s rozhovorem, ve kterém se jasně dokazuje, že člověk, pokud si za něčím jde, toho i dosáhne.

Máte nápad na rozhovor? Sem s ním!

Na mých stránkách už delší dobu čtete rozhovory s různými lidmi, které já považuji za osobnosti, bez kterých by se nám nežilo dvakrát dobře. Jen uznejte - co by se asi dělo, kdyby se Vám před domem hromadily odpadky? Tohoto problémů Vás zbaví třeba pan Radomír Krůček. Udělá se Vám špatně, jste účastníkem nehody, pak budete šťastní, až Vám život zachrání pan Bohdan Jančata. A nemyslím si, že je ostuda spadnout do závislosti na alkoholu. Pro obdiv si ale mohou jít jen ti, co se rozhodnou svou závislost řešit, při čemž se setkají s paní Zdeňkou Košateckou. A máte-li nějakého domácího mazlíčka, pak budete moc rádi, když najdete veterináře, který bude rozumět Vám i jemu. Přesně jako paní Alžběta Maradová se svým manželem. S těmito lidmi (a nejen těmi) jsem udělal jistý rozhovor, protože jsem si je z nějakého důvodu vybral. Podle mne "obyčejní" lidé mezi námi zaslouží respektu, který by neměl být o nic menší, než věnujeme jiným - těm známějším, kteří ale mnohdy pro společnost nejsou nijak prospěšní. To je filozofie, která mne unáší do víru zájmu nejen o jmenované…
A rozhodně v tom budu pokračovat. V zásobě mám interview s dalšími lidmi, kteří budou stát za Vaši pozornost. Tvrdím Vám s klidným svědomím, že rozhovory byly dobrým nápadem, který mé čtenáře zaujal a není důvodu s ním přestat.

Měli byste sami návrh, koho bych měl zpovídat? Pošlete mi jej. Však v menu sjeďte myškou na položku "Kontakt" a napište mi to. Pokud si myslíte, že jste něčím zajímaví Vy sami, dejte mi to najevo. Domluvíme se a vrhneme se na to. Vyzývám tím například amatérské spisovatele, jako jsem já. Rád Vám dopomohu dát o sobě více vědět, protože můj web nemá již nějaký pátek jen pár čtenářů.

"Cítím povinnost podporovat začínající autory a autorky," říká Martin Koláček, zakladatel E-knihy jedou.

Již nějaký pátek se knižní trh vydává po nové cestě - ta nevede skrze papírové stránky a vazby, ale ke čtenáři se dostává z displejů čteček, tabletů, mobilů a počítačů. Elektronické knihy dostaly své místo a větší kus koláče stále pojídá. V českém prostředí figuruje vydavatelství E-knihyjedou, se kterým vyšel na světlo spisovatel Martin Koláček. Ten si nemyslí, že by vydavatelství měla na elektronických knihách "rýžovat" o poznání větší podíl odměny než samotný spisovatel. Jak vidí Martin Koláček filozofii elektronického čtení a jeho další možný vývoj?

Co je to e-kniha? E-book, e-kniha nebo elektronická kniha je čtení, ke kterému je potřeba nějaké zařízení - dnes nejběžnější čtečky knih, případně chytré telefony. Do paměti těchto systému se e-kniha ukládá a čtenář ji pak může pročítat na displejích. Z výroby elektronického čtení odpadají vydavatelům finanční náklady na tisk a částečně i na distribuci. Na druhé straně pro autory e-knih by vydání právě ze zmíněných důvodů na investice ze strany vydavatele mělo být jednodušší…

"Lidští lékaři nebývají tak často poškrábáni a pokousáni svými pacienty," předpokládá MVDr.Alžběta Maradová.

Ve městě, kde se stéká Labe s Vltavou, je ordinace manželů Maradových. Skalpel zde ale neřeže do lidí, nýbrž do zvířat. Dva lékaři veteriny se sešli už při svých studiích na škole a spolu jsou již dvacet let. O tom že je možno skloubit osobní i pracovní život nepochybujte. Sen o zvířecích pacientech se u obou manželů začal rodit v dětství a jak sami tvrdí, je to krásná práce. Své zaměstnání manželský pár považuje za výzvu, jež někdy spadá při řešení problémů do dobrodružství a léčba zvířete se promění v bitvu, kterou proti zdravotním potížím němého pacienta svádějí po boku jejich majitelů. O tom, co všechno veterina obnáší, jsem se rozpovídal právě s manžely Maradovými z Mělníka.

"Snažím se vždy o to, aby páníček a jeho pes spolu báječně vycházeli," tvrdí cvičitelka psů Lenka Hrádková.

Neposlušnost není vlastní jen mužům a manželům, sám to ochotně přiznávám a těžko s tím už někdo něco udělá… Což však říci najisto, u nás nikoho se to asi nezmění. Takový čtyřnohý člen rodiny, jež si postaví hlavu a prosazuje své zájmy, to už může být problém. Lenka Hrádková je cvičitelka psů, která studuje jejich poslušnost a snaží se přizpůsobit jejich chování k požadavkům někdy zoufalých majitelů nedědící si rady se svými miláčky. Z rozhovoru plyne známá věc, že slovo páníček by nemělo mít planého významu. Je to majitel psa, který by měl být vůdcem smečky. O tom už ale více právě Lenka.

„Jestli nejsem tím, kdo ovládá alkohol, ale alkohol ovládá mne, mám problém,“ podotýká psychoterapeutka paní Zdeňka Košatecká

Nejeden z nás spojuje svůj život se skleničkou výborného piva, které zároveň jako chladivý vánek osvěží naši psychiku. Co může být pro člověka příjemné, však nemusí být prospěšné pro náš organismus, zvláště když neuvažujeme o velikosti tohoto „vánku.“ Na téma závislosti na alkoholu a gamblerství jsem se rozpovídal s paní Zdeňkou Košateckou, která se od roku 1986 věnuje psychoterapii a pomáhá nacházet cestu z problémů těm, kteří závislost k výše zmíněnému nezvládají.

Šéfredaktorka rádia Čas je "Moravačka jak poleno!"

Z poklidného spánku vás do nového dne přivede ten nepříjemný zvuk budíku, který přeruší snění a pohodové ležení v zahřáté posteli. I když váš spánek končí relativně brzy, jsou profese, jejichž lidé jsou ve svých zaměstnáních v čase, kdy se ještě my převalujeme v peřinách. Tak třeba Petra Černobilová je jedna z těch, jež usedá k mikrofonu ve studiu rádia Čas, aby do našich prvních bdělých minut přinesla informace o dění ve světě. Petra Černobilová je nejen hlasatelkou, ale je především šéfredaktorkou tohoto rádia a sama se přezdívá za hlídacího psa, i když kolektiv ve svém zaměstnání chválí. Člověk, který s úsměvem (jak je poznat i z rozhovoru níže) došel za svým snem, přímo radí, že každý by měl mít na cestě za svým i kousek pokory.

"Každý z nás má v sobě poklad!" zdůrazňuje terapeutka Lenka Krejčí

Ačkoliv název poradny napovídá, pro koho je určena, mnohdy se ve dveřích její poradny objevují také muži. Problém dnešní společnosti je sklon k uspěchanosti, výkonu a úspěchu, což vytváří na každého z nás tlak, a ten, pokud jej nezvládneme, může vést k sebezničení. Podle terapeutky paní Krejčí však záchranné mechanismy máme ukryty sami v sobě. Klíčem k zachování si zdravého rozumu tkví přímo v nás, v našem cítění, které tak opomíjíme a potlačujeme do ústraní. Podle paní Krejčí nutně nemusíme zatáhnout za brzdu, je však nutné naslouchat vlastnímu tělu, jeho potřebám, prožívat radosti a přijmout své vnitřní dítě. Všechno zlé pak z našeho životního vlaku pokud možno vyhodit ještě za jízdy. Jelikož mi teorie i následné praxe paní Leny Krejčí přijde moc zajímavá, poprosil jsem jí o rozhovor, aby nám představila svou práci, jež je zaměřena na vnitřní pocity duševní i tělesné pohody, kterou každý z nás tak moc potřebuje.

"Najít světlo ve tmě, to je mistrovství," věří spoluvlastník Rožnovských pivních lázní

Česká republika je pivní velmoc a v jeho konzumaci „válcujeme“ celý svět. Pod horou zvanou Radhošť se nachází malý pivovar s lázněmi, jehož spolumajitel tvrdí, že pro celkové zdraví musíte pečovat nejen o tělo, ale i o duši. Lázeňství zde považují za péči a nejdůležitější přidanou hodnotou je laskavost vůči klientům. V lázních, kde pivo teče doslova proudem, je možnost nechat si „vyšetřit“ vlastní auru a dostat se do duševní rovnováhy. Jelikož mne popis Rožnovských pivních lázní zaujal, oslovil jsem spolumajitele pana Tomáše Kupčíka a ten zodpověděl několik dotazů.

Jste ředitel Pivních lázní v Rožnově pod Radhoštěm. Řekněte krátký příběh toho, jaká cesta k Vaší současné práci vedla?
Ředitel rozhodně nejsem a nikdy nebudu. Společně s mým společníkem si dělíme role v rámci lázní, každý má svou oblast, o kterou se stará a současně fungujeme jako tým, kdy vše konzultujeme a hledáme řešení. Primární pro nás je spokojený klient a spokojený zaměstnanec. Nic není 100%, ale snažíme se z každé kritiky, každého problému vyvozovat závěry a zlepšovat se. Z tohoto pohledu kritiku miluju, protože nás posouvá dále jak firmu, tak i osobně. A kdo tuto hru s námi hrát nechce, s tím se loučíme. Na pivovarském dvoře jsem strávil většinu svého života. V pivovarské vile na pivovarském dvoře žili a žijí babička s dědečkem - původní majitelé pivovaru, takže já jsem fakticky doma. Po všech mých studiích doma i v zahraničí, práce u nadnárodních společností jsem usoudil, že dosti bylo zkušeností a rozhodnul jsem se vše zúročit v rodinné firmě - společník to naštěstí měl úplně stejně, takže jsme se po 15 letech společné práce potkali ve společné firmě.

Myšlenka létání vás nikdy neopustí, tvrdí pilot malých letadel

Kopnout do vrtule a letět až k oblakům. Svět se pod vámi zmenšuje s každým vystoupaným metrem a vy se cítíte jako gravitace zbavený. Poohlédnout se na vlastní dům, Radhošť nebo Ostravu dnes není žádný problém. Čeká nejen kokpit, ale pokud chcete, tak i celé řízení letadla – na zkoušku.

Poskytujete vyhlídkové lety. Jaký je o tuto službu na Ostravsku zájem?
Letová dispečerka: Na Ostravsku je obrovský zájem o vyhlídkové lety, ale také o naše akce „pilotem na zkoušku,“ kdy si sám klient po teorii na zemi sedne do letadla a s naším instruktorem si vyzkouší, jaké je to řídit opravdové letadlo.

"Volant není Playstation!" varuje záchranář Bohdan Jančata

Ochromující rána, osláblé a nehýbne tělo. Pocit bezmoci, který dost možná následuje po ošklivé autonehodě. Z povzdáli za zvuku sirén se vyřítí anděl v záři modrého světla zachránit váš život. Často se setkává s verbálními útoky pacientů, avšak jejich záchranu považuje za nejdůležitější, co podle jeho slov nemůže nikdy omrzet. Největší možné ocenění je pak pro něj jen prosté "děkuji." Pan Bohdan Jančata zachraňuje životy přímo na záchrance dvacet let, i když o pět let déle pro ni pracuje. Mám nesmírnou radost, že zkušený záchranář jeho formátu souhlasil s rozhovorem.

Jak dlouho pracujete jako záchranář a co Vás k tomu vedlo?
U „záchranky“ pracuji dvacet pět let a jako záchranář pracuji téměř dvacet let. A co mě k tomu vedlo? Těchto důvodů bylo určitě více, jako například ten, že v rodině jsem měl a vlastně mám zdravotníky a tak jsem k tomuto oboru měl určitě blízko. Svou roli při mém nástupu na „záchranku“ sehrála určitě také šťastná náhoda. Můj další postup na pozici „záchranáře“ byl pak vlastně jen logickým vyústěním mnoha faktorů. Určitě to byla určitá atraktivnost práce a v neposlední řadě také lidé, které jsem v oboru potkával.

„Na skládce vidím dopady netříděného odpadu,“ říká popelář Radomír Krůček

Jsou povolání, která by jistě nemohla být vykonávaná každým. Na konci jednoho takového může vanout zápach a tělo musí odolat vysokým teplotním změnám, při nichž někdy horko dotyčného škvaří a jindy mráz okousává konečky prstů a tváří. Fyzicky namáhavá práce s velkým množstvím nepříliš vábných aspektů, však rozhodně nemusí být za trest. Být popelářem ale musí znamenat poctivost a zodpovědnost. Cit pro bezpečnost vůči sobě a druhým ve svém okolí je základní stavební kámen jejich povolání, které já osobně řadím mezi jedno z nejtěžších ze všech. Na téma práce popeláře jsem se rozpovídal s panem Radomírem Krůčkem z firmy OZO Ostrava s.r.o. Pan Krůček se netají svým dávným snem, který si splnil. Zároveň vyvrací některé mýty o popelářích a nabádá k zodpovědnosti u třídění odpadu.

Jak dlouho pracujete ve svém oboru a jak jste se k němu dostal?
U firmy pracuji už přes osm let s ohledem na to, že první rok a půl to byl pouze brigádní vztah, z důvodu dodělávání mého vzdělání. Už od malička to byl můj sen se stát popelářem a ten jsem si splnil už během studia na střední škole, když jsem se zkusil zeptat na provozovně, jestli nehledají výpomoc jako brigádníka na svoz odpadů. Asi za měsíc se mi ozval bývalý vedoucí, že mám přijít na pohovor a od té doby jsem ve firmě.

Za českou výplatu by žít nechtěl, myslí si Ir Philip O Toole

To jednou přijela do jeho země jedna Pavlína z České republiky, aby si tam něco naspořila. Náhodou se oba v roce 2002 potkali v jedné hospůdce a jejich přátelský vztah se začal rýsovat. I když mladá Češka odjela z Irska, udržovala spolu dvojice kamarádské pouto v době, kdy Facebook byl ještě dva roky „na houbách.“ O nic víc v módě nebyl ani email, a tak vzaly za své tradiční obálky, propisky, papíry a dvojice se i dnes považuje za kamarády.

Philip naslouchal všemu o Česku, které považoval za zaj

ímavou zemi. Když dostal opakovaně pozvánku k návštěvě Česka, v roce 2004 jí neodmítl a poprvé naší zemi navštívil. Jak roky ubíhaly, cesty do srdce Evropy pokračovaly. Philipova skromnost vedla k tomu, že si Českou republiku oblíbil natolik, že na její adresu prohodil pár lichotivých vět. Jak vidí skromný Ir naší vlast?

Jak často jezdíš do Česka a proč?
Když můžu, tak jednou za rok navštívit kamarádku v Ústí nad Labem.